Následoval opačný extrém. Každý kámen v polích, každý rondel, každá dávná mohyla v terénu, dnes sotva znatelná, se přisuzovala Keltům. Vyrojili se desítky knih, od těch seriózních, až po ty naprosto fantastické, které přisuzovali Keltům zázračné schopnosti a dovednosti.
Jedno je jisté, Keltové nebyli ani Asterix a Obelix, ani Tolkeinovi Hobiti. Prostor, ve kterém nyní žijeme, osídlili asi na pět století, někdy v době založení Říma, a postupně se vytratili s počátkem našeho letopočtu. Byli to lidé s prastarou mytologií, propracovanou do nejmenších detailů. Desítky božstev osídlily jejich svět. Daly se najít všude. V kamenech, ohni, pramenech, stromech, kopcích.
Jejich mytologie zasahuje až do našich časů. Ozvěna dávné minulosti. Dávné? Jak se to vezme. V jejich časech již egyptská Sfinga hleděla do pouště už několik tisíciletí. Ale to je vedlejší. Naše středoevropská kultura dodržuje dva nebo tři, ze čtyř hlavních keltských svátků celkem pravidelně a hojně. Tím prvním je začátek keltského roku, Samain, který se překrývá s našimi Dušičkami, tím druhým je Beltine, který mají rády hlavně děti. Pálení čarodějnic, začátek teplého období roku.
Jedním z těch méně známých, které se slaví třeba v Irsku, je Lugnasad, který vychází na začátek srpna. Proč je tedy tak významný? Protože máme důkaz, že se opravdu slavil v té době. Váže se ke správnímu centru římské provincie, s názvem Galie. Městu, které založili v roce 43 před Kristem Římané, a nazvali je Lugdunum. Dnešní Lyon. Zde se v roce deset př. n. l. narodil císař Claudius, který se postaral o to, že tuto informaci máme.
Narozeniny vládce byly v Impériu státním svátkem. Jako na potvoru, Claudiovy narozeniny kolidovaly s oslavou boha Luga, se svátkem žní a obilí. Správce provincie se obrátil na Řím, jestli tedy má oslavy Galů, neboli Keltů, zakázat. Claudius to sice udělat mohl, ale byl to rozumný člověk, takže to neudělal. V provincii byl klid, daně se platily a bylo by neprozíravé dráždit zbytečně místní obyvatelstvo zákazem neškodné oslavy. Zákaz nevydal a v Lugdunu se slavilo hned dvakrát. Římané narozeniny Imperátora, Galové sklizeň obilí.
Vlastně i my slavíme Lugnasad. Naše dožínky jsou také oslavou a symbolickým vyjádřením díků přírodě. Je zároveň i připomenutím naší naprosté závislosti na Zemi a Slunci. Stejně jako ve starověku. Poděkování za chléb. Abychom však nekončili v tak vážném duchu, je třeba také říci, že Galy nejvíce zajímala sklizeň ječmene. Byli velkými milovníky zlatavého moku, který byl jejich nejoblíbenějším nápojem.
