Učedníci se také snaží. Přinášejí mu vybroušené čočky ke kontrole. No tak hoši, hezky po jednom, já dvě čočky najednou nemůžu prohlížet. Pak se ozve tiché, skleněné cinknutí. Panu majiteli vypadnou skla z rukou údivem. Naprosto zřetelně spatřil námořníky, jak lezou po stěžních lodi, která je celou míli daleko.
Hans Lippershey se tehdy v říjnu 1608 zřejmě opravdu lekl. To mu však nebránilo v tom, aby si pragmaticky nezažádal o patent. Měl smůlu, současně s ním přišlo několik jiných žádostí. Komise problém vyřešila šalamounsky, patent neudělila nikomu. Nenápadná trubička s dvěma skly však způsobila menší revoluci. V armádě, v námořnictvu, v astronomii. U té astronomie už zůstaneme.
Informace o tomto vynálezu se i na tehdejší dobu šířila rychle. Prvním, koho napadlo podívat se na oblohu, byl italský astronom Galileo Galilei. Spatřil zázraky, o kterých netušil nic ani Tycho Brahe, s jeho orlím zrakem. Jupiterovy měsíce, krátery na Měsíci, fáze planety Venuše. Prvním dalekohledem byla sestava spojky a rozptylky, a zvětšení nebylo velké. Dvacetinásobek, to byl už velmi solidní výkon. Zdokonalení však na sebe nenechala dlouho čekat. Již Kepler se postaral o první zlepšení. Nahradil rozptylku druhou spojkou. Obraz byl sice otočený vzhůru nohama, ale to při pozorování oblohy nevadilo.
Dalším kvalitativním skokem byl Newtonův vynález dalekohledu zrcadlového. Parabolické zrcadlo, soustřeďující paprsky do ohniska, bylo jednodušší na výrobu a hlavně lacinější. První zrcadla byla kovová, takže docházelo často ke komickým situacím, kdy astronom před pozorováním musel důkladně zrcadlo přeleštit. Věda a technika šla v tomto směru mílovými kroky kupředu. Dalekohledy se zvětšovaly. Nabývaly na váze a rozměrech. Už ne naleštěná měď, ale sklo a tenoučká vrstva hliníku. Skleněné kotouče, obrovská zrcadla, vybroušená s takovou přesností, o které se panu brýlaři z nizozemského Middelburgu nikdy ani nesnilo. Jeho prvenství mu však již nikdo nevezme.
