V létě roku 955 dosáhl nápor Uhrů, nájezdníků původem z Asie, vrcholu. Kam se na svých rychlých koních dostali, tam vraždili, znásilňovali ženy, rabovali, zapalovali domy. Jejich životním stylem byly nelítostné války a loupeže. Domácí obyvatelstvo se jejich nezvyklému způsobu válčení bránilo jen s obtížemi. Nyní začali Uhři ohrožovat i jižní Německo a chtěli postupovat dále na západ. Díky rozepřím v německé královské rodině snadno pronikli až k Augsburgu. Až dosud byla jejich hlavní bojovou silou lehká jízda, a tak plenili vesnice a neopevněná města, protože na opevněná neměli potřebnou techniku. Byli však velmi pohybliví a překvapovali náhlými a nečekanými nájezdy. U Augsburgu, který jim stál v další cestě na západ, však změnili svoji taktiku a chystali se ho dobýt pomocí obléhacích strojů, s nimiž se mezitím v Evropě seznámili.
Právě u Augsburgu se rozhodl uherskému vpádu čelit německý král Ota I. Veliký, který shromáždil armádu sedmi sborů (legií) obrněných rytířů (těžké jízdy) rozdělených podle národností – 1 králova, 3 bavorské, 2 švábské a 1 franská. Dne 8. srpna 955 přijížděl na bojiště král Oto I. v čele vojska, před nímž byla nesena nejsvětější říšská relikvie, kopí svatého Longina s hřebem z Kristova kříže. Český kníže Boleslav I., bratr knížete Václava, kterého nechal zavraždit roku 929 (nebo 935), dodržel svůj slib a poslal Otovi na pomoc v té době nevídaně velké vojsko v počtu 1000 bojovníků, které vytvořilo osmou legii. I tak však měli Uhři několikanásobnou přesilu – 7000 až 10 000 rytířů stálo proti 10 000 až 15 000 Uhrů. (Údaj o tom, že Uhrů bylo na 100 000 Uhrů, jak uvádějí kronikáři, se dnes považuje za přehnaný.)
Vlastní bitvu, později nazývanou bitva na řece Lechu nebo na Lešském poli začali 10. srpna 955 Uhři svým obvyklým manévrem, kdy na svých rychlých koních objeli postavení Oty a udeřili na jeho zadní voj, kde bylo umístěno právě české vojsko. Zprvu začali Češi ustupovat, někteří z nich byli zabiti, jiní zajati, ale s pomocí franského knížete Kunráda a jeho legie společně Uhry zahnali. Ota poté na Uhry zaútočil v čele těžké jízdy, kterou proti střelbě uherských lukostřelců bezpečně chránilo brnění. Uhři tak neměli proti rytířům žádnou šanci. Jejich oddíly byly rozprášeny a ti, co se rozutekli po okolí, byli pochytáni a pobiti. Češi osvobodili své bojovníky zajaté na začátku bitvy a získali cennou kořist. Neobešlo se to však bez ztrát. Z vojska Oty I. Velikého byla nejvíce postižena právě česká legie, z níž většina bojovníků, tedy více než 500 mužů, bitvu nepřežila. Vzhledem k průběhu střetu však na uherské straně musely padnout ne stovky, ale tisíce bojovníků.
Zpacifikování uherského náporu umožnilo českému knížeti Boleslavu I. připojit k Čechám také Moravu a Slovensko. Velké ztráty Uhrů a jejich katastrofální porážka nejen u Augsburgu, ale také v dalších střetech s Otou I. Velikým, podle některých pramenů na západní hranici Čech, podle jiných na jižní Moravě, vzaly Uhrům chuť k dalšímu pronikání do západní Evropy a donutily je stáhnout se do nížin u středního toku Dunaje. Uhři se zde usadili a přešli k zemědělskému způsobu života. Od slovanských rolníků se naučili obdělávat půdu a do své slovní zásoby převzali řadu slov pro předměty či činnosti, které při svém kočovném způsobu života nepotřebovali. Za necelé půl století založili svůj vlastní stát a přijali křesťanství.
Vítězství na řece Lechu posílilo i postavení Boleslava I. v Čechách, které začal postupně dobývat a podmaňovat si je a sjednocovat, což mu vyneslo přízvisko Ukrutný. Aby si v nich svou moc udržel, začal budovat správní systém sestávající z tzv. správních hradů, které sloužily především jako centra k vybírání daní a dávek. Těmito prostředky kromě jiného kryl výdaje na vedení válek. Někteří autoři dávají bitvy Boleslava I. a jeho dobu do souvislosti s jinak fiktivním příběhem o lucké válce, v níž Češi zvítězili a poté si Lučany podrobili.
