Jejich význam pro lidský život je však mnohem hlubší, než abychom se jen obdivovali jejím tvarům. Pro námořníky znamenaly mraky spásonosný vítr, nebo ničivou bouři. Pro některé to znamená jen to, že budou kvůli nim muset na plovárnu častěji, pokud touží po bronzovém odstínu kůže. Pro fotografy to znamená získat často nádherné snímky. Nadýchané bílé peřiny nebo ranní červánky. A pro jiné mraky znamenají vodu, na kterou netrpělivě čeká všechno živé.
Člověk už má takový zvyk, všechno někam zařadit, zaškatulkovat, zaevidovat. Mraky nejsou výjimkou a jsou cílem naprosto vážných a důležitých výzkumů. První ucelené a podrobné klasifikace oblaků zavedl francouzský přírodovědec Lamarck, v roce 1801, a britský meteorolog Howard, o dva roky později.
Howardova klasifikace se ujala ze dvou důvodů. Jednak používal latinské názvy, a hlavně, jeho práce upoutala pozornost J. W. Goetha, významného básníka a nadšeného přírodovědce. Goethe psal na oblaky i básně, a tak vlastně šířil jeho klasifikaci po německy mluvících zemích.
V současnosti používaná klasifikace oblaků je založena na atlasu, který neustále aktualizuje a znovu vydává Světová meteorologická organizace, WMO. Meteorologie oblaků je velmi rozsáhlá a složitá. Bude proto dobré, vyzobeme-li z podobných výzkumů pouze hrozinky.
Například vítr, kterému se říká fén. Tak mu říkali již ve středověku, a my jej známe jako nezbytný doplněk každé domácnosti. Lidé jej neměli rádi, přinášel prý nemoci a velmi často i špatnou náladu, nejen jednotlivců, ale zkrátka každému.
Kupodivu, moderní věda zjistila, že středověké povídačky mají reálné jádro. Pokud se ze západu přiblíží k Evropě tlaková níže, teplý vzduch ze Středomoří je přinucen přetékat Alpy. Filmy s obrovskými masami oblaků, stékajících ze severních úbočí Alp do údolí, působí impozantně. Příčina špatné nálady je však jiná. Periodické stlačování a rozpínání vzduchu způsobuje zvukové vlny. Infrazvuk, pod prahem našeho slyšení, však neblaze ovlivňuje naši psychiku, což bylo laboratorně ověřeno.
Druhou raritou, která se dá kupodivu pozorovat z našich zeměpisných šířek, jsou noční, svítící oblaka. Pozor, neplést s polární září, která je něčím naprosto jiným. Jsou to nepatrné prachové částečky velikosti tisícin milimetru, buď vyvržené ze sopek, nebo jsou to pozůstatky po rozpadlých meteoritech. Jsou obaleny tenkou vrstvičkou ledu, a pohybují se ve výškách kolem sto kilometrů nad zemským povrchem. Jsou tedy ozářeny sluncem ještě v době, kdy na povrchu již máme noc.
