Oblaka na nebi se stávají zvířaty, nestvůrami, obludami těch nejbizarnějších tvarů. Pohádky, dobrodružné příběhy, hrdinské, rytířské eposy z dávných dob, s trvale platnými lidskými archetypy, na kterých si vylámou zuby všechny pomíjivé výstřelky dnešní doby. Fantazie, to je dlouhý nos na ubíhající léta. Fantazie nekončí ve chvíli, kdy už neobujeme dětské střevíce. Někdo se spokojí s fantazií svých představ, které si nechává pro sebe, někdo se o ni rád podělí i s ostatními.
Vlastně i fantazie měla kliku. Na této planetě žije sedm miliard lidí. Z toho však jen necelá dvě promile hovoří jistým, velice obtížným jazykem, kterému se říká čeština. Rozumný člověk ví, že kvantita ještě neznamená automaticky kvalitu a fantazie to jistě ocenila. Nejjemnější odstíny lidských představ, pocitů, nálad a situací, to vše naše mateřština zvládne a dokáže vystihnout, tedy pokud ji skutečně ovládáme. Fantasy literatura patří k velmi vděčnému žánru a stále nachází svoje vděčné čtenáře. Klasikou se literatura nestává počtem prodaných výtisků nebo počtem čtenářů, kteří ji dokážou přečíst. Klasikou se stane až ve chvíli, kdy se čtenář dokáže příběhem nadchnout, kdy drží palce kladným postavám, kdy nenávidí v příběhu zlo. Ve chvíli, kdy se mu řádky vět v mozku přetransformují v naprosto živý a reálný obraz.
Pokud máte v knihovničce díla spisovatelky Františky Vrbenské, pak máte kliku podruhé, protože její knihy fungují přesně tak, jak jsem popsal. S jejími pracemi se můžeme setkat již od šedesátých let, protože první fantasy povídku napsala ještě v dětském věku. Později vydávala školní časopis, ve kterém zveřejňovala fiktivní reportáže, například o vítání mimozemšťanů. Mimochodem, již tehdy velmi sugestivní reportáže. Fajnšmekři si jistě pamatují na dopis K. H. Máchy, kde básník popisuje, jak se podzemím hradu Houska přesunul v čase, až do roku 2007. Je psán jazykem Máchovy češtiny, takže spousta nadšenců spolkla tuto fantasy i s navijákem. Není to však jejich ostuda, nýbrž důkaz, co umí lidská fantazie a profesionalita. Ještě se divíte tomu, co způsobila rozhlasová hra Orsona Wellese podle románu Válka světů, z roku 1938?
Fantasy i sci fi, to byla vděčná témata, zvláště v době, která jiným žánrům nepřála. V osmdesátých letech vznikají desítky povídek, jen pro příklad Zlatý faraón 2032, Čas má hadí zuby, Ve čtvrtek bude konec světa. Nakladatelství Straky na vrbě netrpělo nedostatkem a ta ostatní rovněž ne. Pak konečně přišla doba, kdy už nebylo nutné psát do šuplíku, a přišly na řadu knihy. Fantasy trilogie, s názvem Labyrint půlnočního draka, knihy Stín modrého býka, Oheň v kapradí, Vítr v piniích, Naganty a vlčí máky. Zatím poslední kniha, která ještě voní tiskařskou černí, nese název Ztracené dějiny Prahy. Autorka dokonale zvládá i literaturu faktu, takže se v této práci seznámíte s magistrem Kelleym, s Bruncíkem a jeho zázračným mečem, a budete též pátrat po jedné krvavé a historické záhadě z doby pobělohorské.
Nebylo pochyb, komu bude udělen Rytířský titul Klubu Julese Vernea za nejlepší fantasy roku 1995. Je všeobecně známo, že ledovec vyčnívá nad hladinu asi jednou desetinou své velikosti. Tak tomu je i v případě tvorby a společenskému přínosu spisovatelky Františky Vrbenské. Její knihy za výlohou, to je jen zlomek tvorby jejího renesančního záběru. Účastní se nejrůznějších literárních setkání, přednáší na nejrůznější témata a neváhá cestovat i stovky a stovky kilometrů za svými posluchači, kteří rovněž neváhají přijít. Z prostého důvodu, její přednášky, zvláště v dnešní povrchní a mělké době, mají neskutečně hluboký záběr a šíři. Jako autor tohoto článku bych chtěl spisovatelce Františce Vrbenské, k jejím červencovým narozeninám, popřát hodně zdraví a dlouhá léta plodné práce. O její fantazii obavy nemám, patří k hodnotě, která nepomíjí.
