Když v roce 1909 dobyl severní pól jako první člověk Američan Robert Peary celý svět slavil, až na jednoho muže, tím byl Nor Roald Amundsen, který po dobytí severního pólu také toužil a plánoval svou vlastní expedici. Vzhledem k neúspěchu se mu v hlavě zrodil jiný plán, a to směřovat svoji expedici na opačnou stranu a tedy dobýt ten jižní. V té době se už ale chystala na dobytí jižního pólu Britská expedice vedená Robertem Scottem.
Obě expedice zvolily pro svoji cestu k pólu trasu z oblasti Rossova moře. Amundsen z Velrybí zátoky, Scott od McMurdova zálivu. Cesta, na kterou se vydal Amundsen v říjnu 1911 a Scott 1. listopadu byla strastiplná. Ale zatímco norská výprava měla jediný cíl, tedy dosáhnout pólu, britská výprava cestu zasvětila i vědeckému výzkumu, což byla obrovská nevýhoda a časová ztráta. Dále pak Amundsen spoléhal na jistotu a vzal s sebou na tahání saní již osvědčené psy, kterých měl 52 a byli na zimu zvyklí. S Amundsenem šli dál čtyři průvodci.
Scott experimentoval, a to se také vymstilo. Místo psů se spolehl na sibiřské poníky, kteří v těchto podmínkách nebyly schopni jít dál. Nevyvedl se ani experiment s motorovými saněmi. Těsně před vyražením ze základního tábora navíc přibral pátého průvodce, a to byla nejspíš ta největší chyba, jelikož zásoby jídla a pití počítali se čtyřmi muži. Skladiště zásob, které plánoval postavit 350 km od základního tábora, nakonec zřídil jen 300 km od něj. Na tento fakt upozornil Lorenz Oates se slovy „této chyby budeme jednou litovat“.
Dne 14. 12. 1911 se Norové objevili na jižním pólu. Vyfotografovali se, uskutečnili pochod po okolí, zanechali zde stan s dopisem Scottovi a vyrazili zpět. I s návratem jim trvala cesta 99 dnů a urazili kolem 3 000 kilometrů. Naopak na Scottovu výpravu se od začátku lepila smůla. Oboje motorové saně vypoví poslušnost a poníci nezvládají klimatické podmínky. Nakonec je musí nechat všechny postřílet a saně za nelidské dřiny musí táhnout členové výpravy. Když měsíc po Amundsenovy přesně 17. ledna dorazí na jižní pól, jsou zklamáni. Tímto ale příběh nekončí, ba naopak.
Cestou zpět se zranil na hlavě Edgar Evans a zemřel. Další člen kapitán Oates, měl hluboké omrzliny, nemohl už táhnout sáně a cítil se na obtíž. Prosil ostatní členy, ať ho tam nechají a dále pokračují bez něho. Scott odmítl, a tak jednoho večera Oates opustil stan se slovy, „jdu jenom ven a možná se zdržím“, to bylo naposledy, kdy ho viděli. Zbylí tři teď mohli postupovat rychleji, ale zhoršilo se jim počasí. Silná sněhová vánice a teplota kolem -40 °C jim neumožnila ani vyjít ze stanu ven. Byly jen 18 km od svého základního tábora, ale plných 32 km za místem, kde původně měl stát.
Oates měl pravdu, kdyby skladiště stálo tam, kde původně bylo plánované, zachránilo by jim to život. Takhle jen den po dni čekali, až se umoudří počasí. Zlepšení však nepřicházelo a nepřicházelo. Trvalo to víc než týden, což bylo na tuto roční dobu neobvyklé. Přitom by jim stačil jen den anebo půlden, aby se zachránili. 29. března tak píše Scott do svého deníku: „Poslední zápis, myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení. Pečujte proboha o naše pozůstalé“. Jejich těla našla až po osmi měsících Britská pátrací skupina. Svět se o smrti Roberta Scotta a jeho mužů dozvěděl až 10. února 1913, tedy téměř po roce od neštěstí.
Když se tato informace donesla i k Amundsenovy, ten prohlásil: „S radostí bych se vzdal jakékoli slávy nebo peněz, kdybych tím mohl zachránit Scotta od jeho hrozné smrti“. A že to nebyla pouze fráze a Amundsen byl skutečně tak obětavý, se potvrdilo v roce 1928, kdy sám Amundsen zahynul, když se snažil zachránit expedici svého tehdejšího rivala Umberta Nobile. Jednalo se o záchranu posádky Nobileho vzducholodi Italia. Amundsen se tehdy vydal jako jeden z prvních se svým hydroplánem a dalšími pěti muži na palubě. Měli naplánované mezipřistání na Špicberkách. Tam, ale nikdy nedorazil. Po čase vyplavilo moře stan a plovák letadla, ve kterém letěl. Předpokládá se, že Amundsenův letoun se zřítil v husté mlze jižně od Medvědího ostrova do Barentsova moře. Jeho tělo však nebylo nikdy nalezeno.
