Tycho Brahe zůstal v půli cesty. Vytvořil jakýsi planetární hybrid, ve kterém planety obíhaly kolem Slunce, a celý tento systém obíhal kolem Země, která byla stále středem všeho. Jeho mladý a nezkušený kolega Jan Kepler sice nesouhlasil, ale nedával to příliš najevo. On sám, astronom s nepříliš dobrým zrakem si netroufal. Brahe byl nejen císařským astronomem, ale pyšnil se i skvělým zrakem, až do své smrti v roce 1601.
7 let čekání bylo vynahrazeno v několika hodinách. Ze sondy Cassini k Zemi proudila kvanta informací
Nikoliv matematika a astronomie, ale filozofie. Není pravdou, že odvržením astrologie, a upřednostněním matematiky, se teprve začala astronomie rozvíjet do dnešní podoby. Bylo tomu přesně naopak. Dosavadní systém nevyhovoval astrologii a bylo třeba přijít s něčím novým.
Teprve když astrologové a filozofové posadili Slunce do středu planetárního systému, dostala astronomie šanci. Sluneční systém se začal rozrůstat. Zpočátku velmi pomalu a také velmi pozdě. Teprve v roce 1781 se hranice posunuly k nově objevené planetě Uranu. V roce 1846 přišel na řadu Neptun, a v roce 1930 Pluto. S touto planetou, které byla bohužel v roce 2006 tato pocta odebrána, se celý systém rozrostl oproti minulosti téměř čtyřnásobně.
Pak nastal opět klid na několik desetiletí. Lidé měli úplně jiné starosti. Nicméně vědci, přesněji řečeno astronomové tušili, že tohle zdaleka není ta definitivní hranice. Díky Einsteinovi se dalo celkem přesně spočítat, kam až vliv našeho Slunce sahá. Přibližně jeden světelný rok daleko. Jeden rok a Pluto je vzdáleno šest světelných hodin.
Začalo se tedy pátrat dál. A úspěch se dostavil. Vlastně velmi nedávno. V roce 2003. Vznikl nový vědecký termín, s názvem plutoid. Těleso, podobné planetě Plutu. Příliš velké na planetku, s několika kilometry v průměru, a příliš malé na planetu, velikosti třeba Marsu. Tak byla objevena tělesa, která byla pojmenována například Eris, Haumea, Makemake, Sedna. Obíhají ve vzdálenostech, ve kterých už Slunce dávno nehřeje, a z jasného kotouče se scvrklo na jasnou hvězdu bodových rozměrů. Líně se vlečou, jeden jejich oběh trvá několik pozemských staletí. Jen neviditelné nitky gravitace této jasné hvězdy je udržují v poslušnosti.
Jsou to zbytky stavebního materiálu, ze kterého kdysi náš planetární systém vznikl. Za miliardy let je sluneční vítr odfoukl do vzdáleností, o kterých se ještě donedávna astronomům ani nesnilo. K naší planetě dorazí sluneční paprsek asi za osm minut. K dosud nejvzdálenějšímu objevenému objektu, v dosahu sluneční přitažlivosti, až za šest dnů. Pamatujete si ještě, kam vliv Slunce dosahuje? Jeden světelný rok. Ve sluneční soustavě je stále co objevovat a my se můžeme těšit na objevy, které dozajista přijdou.
