Ta filmová scéna je příliš známá a oblíbená. Skupinka intrikánů, císař Rudolf II. a vážený, prošedivělý muž, oděný v černém. Právě vysvětluje císaři postavení planet a nešťastný travič marně hledá pohár, do kterého vhodil zrnko jedu. Poháry se změnily v nebeská tělesa, a krouží po desce stolu. Názorné pro císaře, panika pro ostatní.
Hvězdy jsou jako lidé. Některé skrblí se svým přídělem vodíku, doutnají a jejich okolí o nich téměř neví. Žijí miliardy let a jejich existence nikoho nezajímá. Hvězdy, ke kterým patří i naše Slunce, žijí naplno, ale s rozumem. Nejsou lakomé, ale ani příliš rozhazovačné. A nakonec existují hvězdy, které žijí směšně krátkou dobu několika desítek milionů let a svůj konec završí nádhernou explozí. Je to dáno i jejich BMI indexem. Ty chorobně obézní si svého života příliš neužijí.
Keplerovy zákony jsou jedním z pilířů astronomie, na kterém celá její budova stojí pevně, jako na skále. Ne, nebojte se, žádný matematický výklad tady nebude. Pamětníci si možná vzpomenou na slovenský seriál, z roku 1983, Lekár umierajúceho času, ve kterém Jana Keplera ztvárnil slovenský herec Martin Huba. Jeho přítele, Jana Jesenského, člověka s tragickým závěrem života, herec Petr Čepek.
Středověký vesmír byl velmi malý. Sféra stálic byla téměř na dosah. Země byla středem světa, který končil planetou Saturnem. Pak už jen nebeská klenba. Tam už neplatila astronomie, ale filozofie, sešněrovaná náboženskými dogmaty. Geocentrismus byl dosud pevně v sedle a ani Tycho Brahe si na něm netroufal prozatím něco změnit. Koperník, a jeho dílo O obězích, bylo nebezpečným samizdatem. Země jako jedna z planet? Ztráta výsadního postavení a významu v celém procesu stvoření? To nelze připustit.
V západní části Hradčan, ve strategicky významném místě, byl roku 1140 založen klášter řádu premonstrátů. Se Strahovským klášterem sousedí Pohořelec, kdysi předměstí Hradčan, založené roku 1375 Alšem z Malkovic.
