Nela Boudová: Každý schopný člověk by na téhle planetě měl mít nějaký cíl

Díky pandemii si splnila dlouho plánovaný sen. Herečka, dabérka a autorka knih pro děti Nela Boudová sice během loňského léta natočila tři filmy, ale zavřená divadla jí poskytla čas vystudovat koučink a začít pomáhat lidem hledat nejlepší řešení osobních i profesních problémů.

Jak moc pandemie koronaviru změnila váš život?

Zcela zásadně. Nemohu pracovat, protože divadla jsou zavřená. Ukázalo mi to ale, jak je krásné nevydávat největší energii večer a jak se dá zcela svobodně zacházet s časem. Měla jsem klid na studium koučinku, otevřela jsem praxi. Hodně jsem cestovala do zemí, kam se mohlo, a mohla jsem tak vidět, jak se vyrovnávají s pandemií jinde. Přestože jsem dokázala svůj čas naplnit velmi dobře a šťastně, samozřejmě se těším, až se u nás vše otevře. 

Takže nacházíte na této době i klady.

Doba je, jaká je, a my máme jen tento život. Je na každém, jak ho vnímá, každý si tvoříme svojí realitu. 

Jak vás napadlo věnovat se koučování?

To, že chci studovat u skvělého kouče Vladimíra Ekarta, jsem se rozhodla dávno před pandemií. Navštívila jsem několik jeho programů a mohla si sama vyzkoušet, jak jsou účinné. Pandemie mi přinesla klid na učení, měla jsem čas jít do hloubky, pochopit vzorce lidského chovaní. Je to cesta, která nikdy nekončí, budu studovat samozřejmě dál. Správný kouč má nastavit kvalitní zrcadlo, aby si otázky položil každý sám. Kouč neradí, je to někdo, kdo vám pomáhá dostat se z jedné životní fáze do druhé, někdo, kdo vám pomůže najít vaši osobní autentickou pravdu. 

S čím za vámi lidé nejčastěji přicházejí a jak koučování probíhá? 

Přicházejí lidé, kteří se ve svém životě chtějí posunout, kteří mají pocit, že se v životě zastavili, nebo naopak ti, kteří mají pocit, že jsou honění a nemůžou se zastavit, ti kteří chtějí změnu. Příběhy jsou různé a neexistuje univerzální metoda. Koučování je zaměřené na budoucnost, na podpoření silné stránky člověka. Společně hledáme,co člověk potřebuje v životě více, co ho opravdu naplňuje. Důležité je nastavit konkrétní akce, které vedou k cíli, ke zlepšení kvality života. Motivuji také klienty k vytrvalosti, protože vzorce a způsob života, které roky nebyly funkční, není často úplně jednoduché rychle změnit. 

Zdeněk Pohlreich: Hledat na tomhle cokoli pozitivního, je skutečná ztráta času

Jste maminkou dvou synů a v pěstounské péči máte dceru Sašenku. Jak jste zvládali distanční výuku?

Mladší syn Dalibor začal v září tančit v Pražském komorním baletu a podobně jako já teď nemá představení. Naštěstí mají premiéry alespoň na Mall TV. Druhý syn Andrej studuje na HAMU v prvním ročníku violoncello. No a nejmladší Saša si na distanční výuku zvykla. Cestovala hodně se mnou, což by za normální situace nemohla. Udělala zkoušky na TCP taneční konzervatoř a těšíme se na září, kdy snad bude již vše v normálním rytmu. 

Chybí vám divadlo? Kdy jste naposledy stála na jevišti?

Hrála jsem naposledy loni začátkem října. Měla jsem v Divadle Palace před premiérou hry Hledám ženu, nástup ihned v režii Jany Kališové, ale chytila jsem covid. Divadlo mám velmi ráda, ale přiznám se, že díky škole jsem neměla čas smutnit. Myslím vlastně, že mi divadlo víc chybí jako divákovi, stejně jako kina.

Vloni v létě jste natočila tři filmy?

Ano, hrála jsem ráznou Lídu ve filmu režiséra Juraje Šajmoviče Tady hlídáme my. Poprvé hraji třetí generaci. V dalším „psím“ filmu Gump – pes který naučil lidi žít, podle úspěšné knihy Filipa Rožka Gump, jsem si zahrála malou roli pečovatelky v psím útulku. A ve filmu Večírek Michala Suchánka hraji bývalou třídní krásku. 

Vyhovují vám víc komediální, nebo vážné role?

Myslím, že mám raději komediální role. Ale vše, nejen v divadle, ale i u filmu záleží na textu, na režisérovi i na hereckých partnerech. Na tom, s kým trávím čas, mi vlastně záleží úplně nejvíc. 

Ondřej Gregor Brzobohatý: Jsem jak dítě, které vpustíte do lunaparku. Chci zkusit všechno a nikdy nemám dost

Ovlivňují vás nějak postavy, které ztvárňujete, i v soukromí?

Herectví je zvláštní profese. Uvědomila jsem si to hodně teď v klidu, když tak dlouhou nehraju. Ani když jsem čekala děti, neměla jsem tak dlouhou pauzu. Je opravdu zvláštní, že takzvaně “vyskakujete” sama ze sebe. Přestože role nechávám na jevišti, stejně ta chemie v těle, která se vám střídá s pocity vášně a smutku, se nějak odráží i v osobním životě. 

Hrajete v několika divadlech, ve filmech i seriálech, věnujete se dabingu. Kde se cítíte nejlíp?

Pokládám se více za divadelní herečku, ale na mé práci je moc pěkné, že je variabilní. Mám ráda i dabing. Letos jsem se stala členkou poroty ceny Františka Filipovského. Musela jsem odposlouchat kolem třiceti filmů z různých studií a televizí. Bylo pro mě poučné soustředit se při sledování nejvíce na hlas. 

Své zkušenosti s dabingem předáváte dál. 

Ano, začala jsem učit dabing na Pražské konzervatoři. Bohužel těsně před koronou, takže jsem zatím měla jenom pár hodin. Je krásné pracovat s mladými lidmi. Pracovali jsme na jednom filmu vždycky po dvojicích, kluk a holka. Bylo neuvěřitelně zajímavé pozorovat, jak díky každé dvojici vznikal v podstatě nový film. 

Kdo vás ve světě umění nejvíce motivoval?

Měla jsem to štěstí, že jsem potkala režijní osobnosti jako Otomara Krejču v Divadle Za Branou II., a úplný opak v přístupu k hercům, Ladislava Smočka v Činoherním klubu. Tam jsem toho hodně zažila, strávila tam mnoho let, a dohrávám tam ještě dvě představení. Přesto jsem ráda, že jsem na volné noze a se svým časem i se sebou mohu zacházet svobodněji. Na cestě po pražských divadlech jsem potkala po letech skvělou režisérku, nyní už i kamarádku Janu Kališovou. Poznala jsem při práci Irenu Zantocskou, Petra Kracíka nebo Jakuba Nvotu. Samozřejmě tu byli herci, na které jsem se v mládí chodila dívat a říkala jsem si, že jednou bych chtěla umět hrát jako oni. Třeba paní Věra Galatíková nebo Hanka Maciuchová, nebo pan Kemr. O herectví si teď také ráda povídám s Petrem Nárožným. 

Milan Šteindler: Čemu nemůžete vzdorovat, tomu se musíte vysmát!

Hodně se věnujete také charitativní činnosti. Jste členkou správní rady obecně prospěšné společnosti Most ProTibet, která se zabývá rozvojovou pomocí v indickém Himálaji a Tibetu. Co všechno obnáší vaše práce pro tuto organizaci?

Ano, jsem ve správní radě této organizace a ručím za ni. Jsem ráda, že dovezla do malého Tibetu víc než dvacet milionů korun. Sama jsem tam byla, viděla jsem všechny projekty, které tam děláme, a jsem šťastná, že to má smysl. Děkuji všem, kteří nás podporují. 

Na co se těšíte, až skončí pandemická opatření?

V létě mě čeká již zmíněná premiéra hry Hledám ženu, nástup ihned a několik málo představení na letních scénách. S Činoherním klubem budeme v červenci dvakrát hrát ve Valdštejnské zahradě. Ve Slavonicích chystáme s kolegyní Ladou Jelínkovou v rámci Pro-art festivalu workshop s názvem Krásná řeč. Těším se, že budeme učit dospělé lidi krásně mluvit a hýbat se. Potom bych v létě měla navštívit několik svateb a těším se i na filmovou školu v Uherském Hradišti. Budeme na chalupě, budu se věnovat své dceři a věřím, že mě navštíví i synové s partnerkami a kamarádi vůbec. Na to se těším po pandemii nejvíc. Na setkávání a také na otevřené restaurace, galerie, kina, divadla… 

Vypadá to, že vás čeká velmi aktivní období… 

Každý schopný člověk by na téhle planetě měl mít nějaký cíl. Posunout něco o kousek dál. Aspoň o trochu. Nenechme si svůj život protéct mezi prsty. Možná bychom mohli být bohatší, ale bohatství je relativní. Mysleme na to a nebojme se!

Nejslavnější český fotograf slaví 86! Bohužel už bez svého dvojčete

Nela Boudová

  • Vystudovala pražskou Státní konzervatoř a působila několik let v oblastních divadlech (Karlovy Vary, České Budějovice). Dvě sezony hrála v Divadle Za branou II u Otomara Krejči. Souběžně vystupovala v kladenském Středočeském divadle, potom v Divadle Labyrint. V letech 1994–2009 byla členkou souboru pražského Činoherního klubu, hostuje na pražských scénách Divadlo Palace, v Divadle v Řeznické a v Divadle Komorní Kalich.
  • Ještě jako studentka hrála v kriminálním filmu Mravenci nesou smrt režiséra Zbyňka Brynycha, následovaly filmy jako Dotyky či Jestřábí moudrost, Vratné lahve, Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Několikrát si zahrála učitelku, například ve filmu Jak básníci čekají na zázrak nebo v komedii Probudím se včera.
  • Je autorkou tří knih pro děti: Eliška a Korálníčci, O víle Voněnce a Bětka a její cesta od Chmury. 
  • Často působí v dabingu, dabuje také Julii Robertsovou.
  • Pracuje ve správní radě obecně prospěšné společností Most pro Tibet.
  • Otevřela si praxi koučinku.
  • Má syny Andreje a Dalibora a dceru Alexandru.
Dnes, 07:53
Jedna malá knoflíková baterie se stala osudnou pro dvouletou holčičku z britského hrabství Staffordshire. Ochránci...
Dnes, 07:22
Každý měsíce jí vzrůstají volební preference zhruba o jedno procento, do října by jich chtěla...
Dnes, 07:00
Komerční článek
SMART REGION CHCETE SE ZVIDITELNIT NEBO PROPAGOVAT SVÉ PRODUKTY V REGIONECH ČR​? Nabízíme Vám Reklamní...
Dnes, 07:00
Amelia Mary Earhart byla americkou letkyní, první ženou, která přeletěla Atlantský oceán. V roce 1937...
Včera, 16:02
Dodávky vakcíny proti covidu-19 od společnosti Johnson & Johnson do Evropské unie nedosáhnou ve druhém...
Včera, 12:54
Lídr kapely Tři sestry František Moravec známý pod jménem Lou Fanánek Hagen své pětapadesáté narozeniny...
Včera, 12:45
Prodeje grilů podle analýzy nákupního rádce Heureka.cz v České republice meziročně vzrostly o 23 procent....
Včera, 09:23
Představit si novotou svítící, právě postavený hrad, je přinejmenším zvláštní. Letité, někdy mechem porostlé zdivo,...
Včera, 09:13
Ztráta iluzí je vždy nepříjemná. I když v tomto případě je téměř neškodná, protože jaksi...
Včera, 06:54
Šedesátá léta devatenáctého století znamenala pro české země nebývalý finanční rozmach v rámci celého Rakousko-Uherska....
16.6.2021
Sněmovní kluby ANO, ČSSD a KSČM dnes vetovaly snahu ODS podpořenou TOP 09 i KDU-ČSL,...
Reklama