Předloni jste měla jubilejní koncert v La Fabrice, který jste postavila především na písních z nového alba Intimity, byť známé šlágry také zazněly. Publikum bylo nadšené. Je těžké postavit koncert především na nových skladbách, které lidé ještě nemají tolik pod kůží?
Pro mě osobně to nijak zvlášť těžké není. Málokterý zpěvák může zpívat čtyřicet padesát let pořád ty stejné písničky. Já svůj repertoár posouvám pořád dál a rozhodně nezůstávám jen u starých hitů. Z nich dneska na koncertech většinou zpívám jen pár skladeb a někdy ani to ne. Chci, aby publikum vidělo a slyšelo, jak cítím hudbu v roce 2020, nechci, aby mé koncerty byly přehrávkou starých desek.
Málokdy se setkám s výčitkou, že jsem nějaký léty prověřený hit nezazpívala. Naopak z reakcí vnímám, že publikum můj přístup oceňuje. A někdy se diví, proč písničky, které jim zpívám, nehrají rádia.
Album Intimity je složené z hudby vašeho srdce, převážně pop-jazzových amerických standardů, nechybí ani dvě české a jedna portugalská Láska za oba-Amar pelos dois. Máte ráda portugalskou hudbu?
Mám především ráda dobrou hudbu a moc ji nerozlišuji podle zemí. A tenhle Portugalec – Salvador Sobral mě uchvátil na první poslech. S písničkou Amar pelos dois vyhrál před pár lety Eurovizi a já jsem hned věděla, že bych chtěla mít tuhle nádhernou melodii na svém albu. Skvělý český text mi napsal Eduard Krečmar a velké štěstí bylo, že jsme od autorů dostali povolení. To je dneska obecně bohužel velký problém.
V písni Měsíc samotář hostuje houslový mistr Pavel Šporcl. Když člověk slyší skladbu, a vlastně celou desku, říká si, že prostě máte vkus – na hudbu i na spolupracovníky. Když s někým spolupracujete, musí tam být takové to, že to prostě cítíte?
To je alfa a omega! Potřebuju kolem sebe muzikanty, kteří hudbu vidí stejně jako já. To souznění je pro mě klíčové, bez něj by to nešlo. A musím říct, že mám to obrovské štěstí, že takové kolegy mám. Těmi úplně nejbližšími jsou kontrabasista František Raba i klavírista Lev Rybalkin, a to jsou naprosto špičkoví muzikanti a mají stejné hudební cítění jako já. To platí i o dalších muzikantech, se kterými jsem spolupracovala na svém nejnovějším albu – výtečný kytarista Ivan Korený, perkusista Camilo Caller, saxofonista Tomáš Křemenák a řada dalších. Vždycky mě doprovázeli výborní muzikanti, na tom jsem si zakládala. Musím vzpomenout například na Rudolfa Rokla. A Pavel Šporcl je brilantní houslista světového formátu.
Na albu Intimity hostuje také swingař Jan Smigmator. Jak ke spolupráci došlo?
Honzu znám už nějakou dobu, je to swingař tělem i duší, a to se mi na něm moc líbí. Jednou mi prostě zavolal a řekl, že má duet, který by si chtěl se mnou zazpívat. Je to slavná americká písnička Girl Talk. Po půl litru červeného k ní napsal český text a já jsem tu nahrávku s velkou radostí na album zařadila. Skvěle se mezi ty ostatní písničky hodila!
Po jedné z písní – Sem tam – se jmenuje vaše autobiografie, kterou jste vydala před pár lety. Pozorný čtenář pozná, že váš život rozhodně nemá rysy červené knihovny, není příběhem harmonického dětství ani hvězdy, která měla na růžích ustláno. O to je příběhem barevnějším – jsou v něm momenty plné lásky i tvrdých ran. A naprosto zřetelná pozitivní mysl. Jde s ní všechno líp?
No samozřejmě! To je přece dávno dokázané! A nejen pozitivní mysl, ale taky umět se vyrovnat s křivdami. Člověk si nemůže neustále připomínat staré rány. Řídím se tím a taky proto mám dneska dobré vztahy i se svými bývalými láskami. Pozitivní mysl je víc než půl zdraví. Měla by se předepisovat na e-recepty místo léků!
Do bookletu alba je vložen letáček, kde vyzýváte lidi k podpoře Nadačního fondu TopHelp, který pomáhá potřebným, aby mohli žít doma s pomocí osobního asistenta. Myslíte, že podobná pomoc je v Česku dostatečně podporována?
Vím, že není, taky proto jsem se rozhodla projekt podpořit. Mám s touto oblastí osobní zkušenost, když jsem měla nemocnou maminku. Je to už pár let a od té doby se situace moc nezlepšila. Navíc populace stárne a tahle péče je čím dál víc potřeba. Myslím, že s tím má zkušenost prakticky každá rodina. Pomáhat si je nesmírně důležité.
„Denně tě potkávám, vždycky se usmíváš…“, zpívá David Kraus ve vašem společném duetu Pouhý známý, který je též na albu. Vzpomněla jsem si na to, když jsem četla váš facebookový status, který jste napsala ve dnech, kdy se v Česku rozjížděla koronavirová infekce a hodně lidí padlo do chandry. Napsala jste: „Já vím, že je dneska pátek třináctého a poslední dny jsou pro všechny dost náročné, ale přesto, nebo spíš právě proto Vám přeju krásný den! …a usmějte se.“ Přidala jste fotku v čepici s mávajícíma ušima. Hodně lidem to zvedlo náladu. Smějeme se podle vás málo?
Možná se smějeme dost, ale někdy v nesprávných momentech. Češi si dělají srandu ze všeho včetně koronaviru. Ale něco jiného jsou posměšky a něco jiného pozitivní mysl. A té je potřeba právě v těch těžkých chvílích. Na každého někdy padne takzvaně deka, i já samozřejmě mám takové chvíle. Ale je důležité mít někoho, kdo vám ten úsměv v těchto chvílích zase vrátí.
Z jiného ranku je vaše hostování na albu Bruna Ferrariho, s kterým jste nazpívala duet „Věci, o kterých se nemluví“. Natočili jste klip, který byl originální i odvážný. Hostovala jste na jeho klubových koncertech. Jak vás spolupráce bavila a jak reagovalo publikum?
Byla to senzační spolupráce! Byla jsem nadšená z toho, že jsem se mohla pustit do jiných vod a moc mile mě překvapily reakce alternativního publika, které chodí na tuhle hudbu do klubů. Bruno je senzační chlap, máme v mnoha ohledech stejný pohled na věc, stali se z nás kamarádi a já se s ním vždycky ráda vidím nebo aspoň slyším.
Jak trávíte čas v době nového typu koronaviru? Chystáte nějaká vystoupení online nebo jiné aktivity?
Koronavirus nás všechny zaskočil. Všichni jsou teď v nejistotě a čekají, co bude. Já jsem si řekla, že když už to přišlo, tak je potřeba to využít. Takže nabírám síly na své podzimní narozeninové turné, dokončujeme přípravy výběrového alba, které vyjde koncem května u Supraphonu a taky bych na jaře chtěla vymalovat byt.
Co plánujete, až zase život, včetně pracovního, dostane běžný ráz?
Já doufám, že život dostane běžný ráz co nejdřív, abychom si mohli všichni vydechnout. Nápady si v hlavě skládám průběžně, ale obecně moc neplánuju. Snažím se žít tady a teď.
Letos slavíte kulatiny, na které vůbec nevypadáte. Bilancujete, nebo se těšíte na všechno nové?
Děkuji za kompliment. Já nejsem moc bilancovací typ. Pamatuju si všechno, třeba když jsme teď vybírali fotky k tomu narozeninovému albu, přesně jsem věděla rok a místo, kde ta fotka vznikla, většinou i jméno fotografa. Ale než že bych na to nějak dojatě vzpomínala, raději se těším, až to album vyjde. A taky na všechny narozeninové koncerty, co mě čekají. Tedy když vesmír a koronavirus dají.
Jitka Zelenková (5. června 1950)
Začínala v Divadle Rokoko, spolupracovala s Hanou a Petrem Ulrychovými, SHQ Karla Velebného, dlouhodobě zpívala s Orchestrem Ladislava Štaidla, v doprovodném sboru Karla Gotta. K trvale oblíbeným patří její komorní recitály, které odstartovala spoluprací s klavíristou Rudolfem Roklem a nyní je uskutečňuje v komorním triu s kontrabasistou Františkem Rabou a klavíristou Lvem Rybalkinem. Na svém kontě má mnoho sólových alb (zatím poslední Intimity vyšlo v roce 2018), úspěšných vystoupení na domácích i zahraničních pódiích i několik zlatých desek. Letos by mělo vyjít její narozeninové výběrové album. Hudební publicisté ji nazývají první dámou baladických písní, pro své swingové cítění bývá hostem nejlepších big bandů.
