• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Norimberský proces, první potrestaný pogrom v dějinách

    1.10.2020

    Jeden mrtvý je tragédie, milion mrtvých je statistika. Známý výrok, plný bezbřehého cynismu. Prvního října 1946 byl ukončen známý Norimberský proces. O patnáct dní později si zlomilo vaz v oprátce jedenáct hlavních viníků, kteří měli na rukou krev milionů. Jeden národ jejich vinou dokráčel až na okraj propasti. Šest milionů Židů. Spravedlnost je slepá, dostihla jenom hlavní viníky.

    Nedostihla a nepotrestala však ty ostatní. Ty, kteří tehdy jen přihlíželi a mlčeli. Mlčeli, když zmizel soused, nebo majitel konkurenčního krámku, na protější straně ulice. Lékař, kterému říkali pane, najednou nesmí jezdit tramvají, nesmí do parku, nesmí… nesmí… nesmí…. Zakomplexované a malé dušičky se tehdy spokojeně usmívaly. Možná si nyní řeknete, to už jsme slyšeli stokrát, nač ty lekce o morálce? Tento začátek byl však nutný.

    Nezapomínejme! Pamětní kameny obětem holokaustu

    Pokud usmrtím tisíc nevinných, jsem snad méně vinen, než pokud jich usmrtím stokrát více? Norimberský proces byl pouze prvním soudem v lidských dějinách, který odsoudil programové vraždění jednoho národa. Do té doby bylo zabíjení Židů tolerováno, přehlíženo, dokonce i nařizováno v celé křesťanské Evropě, která měla vždy plná ústa boží lásky.

    Slovo pogrom je velmi staré a velmi dobře známé. Nemusíme chodit daleko. Pouze do čtrnáctého století. Podívejme se přes rameno českému a římskému králi Karlu IV. Je to dodnes velmi oblíbený král. Už více než šest století je adorován, vyzdvihován a chválen. Přídomek Otec vlasti zazněl již při smuteční řeči nad jeho mrtvým tělem. Zvelebil České království, dal mu dlouholetý mír, prosperitu, univerzitu, Nové město pražské. To všechno je pravda. Na této postavě nesmí ulpět sebemenší poskvrna. Je to ideál panovníka.

    Na Jeruzalémské synagoze jsou opět původní nápisy v češtině, hebrejštině a němčině

    Císařem však tehdy ještě nebyl, psal se říjen 1349. Norimberští měšťané přišli za svým králem s prosbou. Židé ve městě se už příliš roztahují. Kazí nám obchod, příliš rychle bohatnou. Jejich domy jsou výstavnější a honosnější, pomůžeš nám náš králi a pane? A pan král pomůže.

    Sběratel svatých ostatků a stavitel chrámů napíše listinu, která amnestuje vše, k čemu se norimberští, ti ctností a pravověrní, katoličtí měšťané rozhodnou. Ruce zrudnou židovskou krví, ale vše je předem odpuštěno. Ne, nejsou to miliony, jen stovky, možná tisíce, píše se rok 1349 a evropská velkoměsta nejsou příliš lidnatá. V Říši mu poklepávají na rameno, máme dobrého krále. V Čechách se však panovníkovi hodí židovské dukáty a tak jim nespadne vlásek z hlavy. Účel světí prostředky. Poklepávají mu na rameno, máme dobrého krále.

    Bulhaři za druhé světové zachránili tisíce Židů před smrtí v koncentráku. Nacistům je jako jediní nedarovali

    Uplynulo čtyřicet let. Jsou velikonoce roku 1389. Na trůnu sedí Václav IV. Kolem zdi židovského ghetta prochází procesí s knězem, který nese tělo Páně. Odněkud najednou přiletí kámen. Křesťanská láska je zapomenuta a rozvášněný dav se vrhá na židovské město, rabuje a vraždí. Tři tisíce mrtvých. Prakticky všichni. Muži, ženy děti. Cákance krve byly ve Staronové synagoze vidět ještě v sedmnáctém století. Nikdo nikdy nebyl potrestán. Až v Norimberku. Opravdu platí, že jeden mrtvý je tragédie a milion statistika?

     



    Nepřehlédněte