Podle historické mapy z tzv. 2. vojenského mapování z let 1842 až 1852 se dotčená plocha nacházela na výrazném svahu a zřejmě mnohem více vyčnívala nad zarovnaný povrch polí než je tomu dnes.
Teď trochu cizích slov z oblasti geologie. Geologickým podkladem téhle oblasti jsou z větší části bazalty (resp. diabasy), které jako skalní výchozy vystupují na povrch, v jižní části na ně navazují zelenavé jílovce a jílovité břidlice, v severní části tmavošedé jílovce a prachovce. Ve všech případech se jedná o horniny prvohor, z období svrchního ordoviku.
Podle publikace Chráněná území ČR byla na dně prvohorního moře intenzivní vulkanická činnost; v území mezi Řeporyjemi a Jinonicemi existovala malá podmořská sopka, která v siluru (před 422 milióny lety) chrlila žhavé lávy a sopečné vyvrženiny; ve stejné době také pronikaly do starších ordovických a silurských usazenin žhavé lávy, které v nich vytvořily bazaltové žíly, viditelné dnes na řadě míst u Malé Chuchle, v Braníku a Řeporyjí.
V této lokalitě se těžila hlína pro výrobu cihel. Nevím přesně odkdy. Podle jedné informace od roku 1872 (Hrčka), podle druhé vznikla cihelna v roce 1897 (Pohunek). Znalec pražského cihlářství Jan Zavřel nám sdělil, že zdejší cihelnu koupil v roce 1905 od F. Schmidta Hugo Reiser (1857 – 1919), po jeho skonu cihelnu a celý podnik zdědili jeho synové Viktor Reiser (1885 v Benešově – ?) a Anton Rieser (1895 v Praze – asi 1942 ve varšavském ghettu) a vlastnili jí až do německé okupace.
Původně ruční výroba byla v roce 1926 změněna na strojní, podle potřeby zde pracovalo 45 až 180 dělníků.
Po 2. světové válce byla převedena pod národní podnik Středočeské cihelny. Vlastní provozní a zpracovatelský areál se nacházel jižně od dnešních polozatopených hlinišť a vedla do něj vlečka od řeporyjského nádraží. K roku 1951 zde byly instalovány mimo jiné dva kolové mlýny, jeden ruční a jeden poloautomatický odřezávač Keller a dvě kruhové pece Hoffmann o 26 a 18 komorách.
Ve vlastním hliništi pracoval korečkový bagr a vytěžený materiál byl odtud dopravován polní, zčásti lanovou drážkou.
Po ukončení těžby hlíny v západní části území bylo na jedné z vodních ploch ve 30. letech vybudováno veřejné koupaliště. Těžba hlíny pokračovala dále v severní a východní části až do 60. let. V 80. letech bylo území využíváno jako skládka stavebního i komunálního odpadu. Celá plocha pak zarůstala náletovými a invazními dřevinami.
V severní části území byl v roce 1999 vybudován středověký skanzen Tuležim, který byl otevřen v roce 2002. Skanzen se snažil navodit co nejvěrnější představu české lidové architektury 14. století a života ve středověké vsi.
V objektu skanzenu bylo mnoho budov; kostel se hřbitovem, usedlost rychtáře s krčmou, usedlosti kováře, hrnčíře a domkáře, zastřešené tržiště, studna, pranýř, vstupní brány a věže, palisády a tvrz. Za východní branou byl i šibeniční vršek, posvátný strom a pohanské kultovní místo. Před západní branou byla sloupková boží muka. Stavby byly budovány dobovými technologiemi.
Skanzen byl časem přejmenován na Řeporu. Od roku 2017 je uzavřen a veřejnosti nepřístupný. A párkrát tu i hořelo…
V roce 2014, rok poté co získalo část s rybníky hlavní město, byly zahájeny práce na postupné revitalizaci této části území. Nejprve byly v jihovýchodní ploše vyřezány dvě zarostlé skládky stavebního odpadu, které byly následně odtěženy, a plocha byla urovnána. Na jejich místě pak byly založeny květnaté louky.
Ve východní části bylo provedeno komplexní vyřezání všech nepůvodních dřevin, zejména javoru jasanolistého a trnovníku akátu. V roce 2015 práce pokračovaly v jihozápadní části nad větším rybníkem. Zde byla obnovena mokřadní louka a vyhloubeno několik tůní.
Práce pokračovaly i v roce 2016. Ve východní části byla odtěžena další skládka o ploše cca 3 000 m2. Na jejím místě vznikl nový ovocný sad z historických odrůd ovoce. Naopak v západní části při okraji Řepory byl vysázen pruh nového dubového lesa.
Článek vychází z informací Jan Zavřela (nezávislý geolog), Jana Pohunka (spisovatel a etnolog) a Daniela Hrčky (OŽP KÚ Středočeského kraje)
