Počasí láká vzít kolo a někam vyrazit. Kdo si vybral směr západ, těžko se vyhne Zličínu. Pojďme se v něm na chvíli zastavit.
Ještě koncem 80. let minulého století představovalo historické jádro Zličína kolem návsi velmi dobře zachovaný soubor starší venkovské architektury klasicistního a historizujícího období. Tehdy tu ještě stály velké patrové stavby selských usedlostí, přízemní statky, chalupnická usedlost a jiné: s plackovými klenbami, černými kuchyněmi, zaklenutými sýpkami, chlévy a klenutými vjezdovými branami. Řada objektů prozrazovala intenzivní stavební činnost od počátku 19. století, která po polovině století byla pozvolna vystřídána nástupem historických stylových variant. Výstavbu z konce 19. století představovala poměrně kvalitní obytná stavení s branami u čísel 2, 7, 8 a 9 atd. Stavební tvářnost vsi do značné míry vtiskl úhonický zednický mistr Pavel Šafařík.
Řadu zličínských objektů devastovalo v éře komunismu místní JZD. Ale to byl jen začátek…
Území Zličína je velmi rozsáhlé, od Karlovarské až skoro po Rozvadovskou spojku. Je zajímavé, že skoro všechno čemu říkáme Zličín – stanice metra, depo a všechny ty megaobchody – se i při té rozlehlosti ve Zličíně nenacházejí, ale v sousedních Třebonicích.
Samotný Zličín vznikal jako vesnice; ještě roku 1910 se objevoval jako Zlejčín. Roku 1960 byla k obci připojena i nedaleká vesnice Sobín. V roce 1968 získala obec hranici s Prahou, když byly k Praze přičleněny sousední Řepy. Díky blízkosti ku Praze se začala rozvíjet nová zástavba, hlavně tedy východně od původní obce; postavily se rodinné domy a později i sídliště. Obě obce se staly součástí Prahy v roce1974, v souvislosti s jejím zatím posledním a největším rozšířením. V roce 1990 se Zličín stal součástí městské části Praha – Zličín. Ta zahrnuje samotný Zličín, Sobín a část Třebonic.
Co projíždějícího cyklistu zarazí, je absence nějaké pěkné hospody.
A to tu bývaly hned dvě. První – s číslem 1 – stávala na začátku Hrozenkovská ulice, zhruba v místě parkoviště jakéhosi marketu. Jmenovala se Na Radosti a zbořena byla počátkem 80. let.
Druhá hospoda – čp. 22 – stávala až do roku 1974 přímo na zličínské návsi.
Dnes se ve Zličíně můžete občerstvit na návsi v sezónní cukrárně s roztomilým jménem Mlsárna na staré kovárně. Směrem k Sobínu jsou rybníčky Na ohrádkách a u nich je stánek, bistro Rybníčky. A u rybníka Dolejšák, u hřbitova – tudy se jeden také do Sobína nebo opačným směrem do Řep nebo k Hostivici – je také malý bufáček.
Kam ale chodí Zličíňáci na pivo v zimě, to netuším…
Zdroj: Dalibor Prix, Miroslava Šmolíková, Ludmila Hůrková ad.: Umělecké Památky Prahy
