Když byl Josefovi necelý rok, upadl na otcův ševcovský nůž tak nešťastně, že si poranil pravé oko a přestal na něj vidět. Kreslil už jako malý chlapec a malováním byl úplně posedlý ještě před nástupem do školy. S uměleckým dílem se setkal v hrusickém kostele, kam se zbožnými rodiči chodil.
Ve své Kronice vzpomínal, že první barevné obrázky, které viděl, byly karty, a ty ho přímo fascinovaly. Líčil obrovské překvapení a údivný výkřik poté, co před prvňáčky ve škole pan učitel rozvinul obraz s namalovanými domácími zvířaty.
Ve škole se mu vůbec nelíbilo
Už jako malý žáček kreslil pro obveselení spolužáků domácí zvířata ve veselém duchu. Hned ve svých prvních školních dnech nakreslil na břidlicovou tabulku komické prasátko se zakrouceným ocáskem, který se podobal klice flašinetu. Rukou pak napodoboval, že točí klikou a kničel jako čuník. Hoši se smáli a pan učitel jim potom vyhuboval.
Přestože se „Josífek Ševcovic“, jak mu v Hrusicích říkali, učil dobře, ve škole se mu nelíbilo, a to ani později v učení. Po odchodu z obecní školy rodinná rada rozhodla, že se vyučí nějakému řemeslu. Otec věděl, že syn touží po malířském vzdělání, ale naivně se domníval, že základy k němu získá i jako obyčejný malíř pokojů. Josef nastoupil do učení, brzy však o práci v tvrdém a ponižujícím prostředí ztratil zájem. Lákala ho knihařina, a tak šel k mistrovi Janu Karáskovi v pražské Ječné ulici. Vyučil se knihařem, ale stále toužil po umělecké dráze.
Kariéra kreslíře odstartována…
Začal své kresby roznášet po redakcích časopisů a novin. První mu zveřejnil časopis Máj v roce 1904, avšak spolupráce trvala krátce. Následně byl úspěšný v redakci Švandy dudáka, kde během roku 1905 přijali řadu kreseb i cyklů a dvě desítky z nich publikovali. A to byl úspěch nevídaný. V dalším ročníku však otiskli už pouze jeden obrázek. I přesto znamenalo publikování v prestižním humoristickém časopisu pro Josefa Ladu důležitý krok do výtvarného světa. Vzory mu byli Mikoláš Aleš, Zdenka Braunerová a Adolf Kašpar.
Josef Lada zpočátku vůbec nechtěl být kreslířem veselých kreseb a karikaturistou. Chtěl být malířem, dokonce zkoušel malovat olejem, ale pokusy nedopadly dobře. Při malování začínal od nápadu, což byla houština čar, z níž se rýsovalo příští dílo. Nebyla to kresba pro umělce charakteristická, vedla ji jedna silná linie a náčrt během práce korigoval. Chybné linie překrýval krycí bílou barvou, která neznázorňovala mistrovu nejistotu, ale byla důkazem toho, že ho vedla představa definitivního díla.
Pestrý a nejednoduchý život
Vybrat to nejpodstatnější o Josefu Ladovi je nemožné. Jeho život byl pestrý a umělecky bohatý. Byl typ umělce, který nekreslil v přírodě ani podle modelu, tvořil doma a čerpal ve svojí výtvarné paměti. Jeho nezaměnitelné obrázky zná celý svět. Ať je to Švejk, kocourek Mikeš, chytrá kmotra liška či bubáci a hastrmani, všude je rozvernost, ale zároveň logika a moudré poučení.
V našich srdcích je nesmrtelný
Josef Lada se 18. června 1923 oženil s Hanou Budějickou a narodily se jim dcery Alena a Eva. Alenu známe jako ilustrátorku a malířku, Eva byla nadaná klavíristka. V sedmnácti letech, 14. února 1945, zahynula při leteckém bombardování u Emauzského kláštera. Josef Lada zemřel 14. prosince 1967 ve věku nedožitých sedmdesáti let. Místem jeho posledního odpočinku se stal Olšanský hřbitov, kde jeho ostatky spočinuly pod náhrobkem, který sám navrhl po tragické smrti dcery Evy.
U příležitosti 130. výročí narození a 60. výročí úmrtí velikána proběhla v roce 2018 v pražském Tančícím domě výstava Sedmičky Josefa Lady. Ve čtyřech patrech byly vystaveny na čtyři stovky obrazů, ilustrací a skic. Jedno podlaží představilo tvorbu pro děti, přízemí bylo věnováno soukromému životu Josefa Lady, včetně rodokmenu rodiny, modelu malířovy pracovny a jeho osobních věci. Součástí expozice byly i filmové kostýmy, které navrhl. Výstava byla symbolicky umístěna v oblasti Podskalí, části Prahy mezi Jiráskovým náměstím a Výtoní, kde Josef Lada žil.
