K jedné z nejděsivějších vražd na území Československa došlo v létě 1973 na Strossmayerově náměstí na Praze 7. Nešťastná a nemocná mladá žena se úmyslně rozjela do chumlu lidí čekajících na tramvaj. Její touha pomstít se společnosti byla tak obrovská, že poprvé budoucím místem svého činu jen projela. Téměř všichni totiž právě nastoupili do tramvaje a odjeli, a pro ní tam bylo v tu chvíli jen málo potenciálních obětí. Za pár minut místem projížděla podruhé, a to už s vypůjčenou Pragovkou chladnokrevně zamířila na zastávku, kde čekalo asi třicet lidí. Osm z nich zabila, šest těžce a šest lehce zranila.
Outsider a otloukánek
Olga Hepnarová se narodila do rodiny bankovního úředníka a zubařky a prokazovala známky výrazného intelektu, ale po psychické stránce měla problémy. Ve škole se prala se spolužáky a vůbec tam nechtěla chodit. Vystřídala celkem čtyři základky, až se v sedmé třídě pokusila o sebevraždu a následně skončila v dětské psychiatrické nemocnici v Opařanech. Podle některých názorů trpěla Aspergerovým syndromem – poruchou autistického spektra projevující se zejména potížemi v komunikaci a v sociálním chování a sníženou emoční a sociální inteligencí. Byla vztahovačná a přecitlivělá a myslela si, že jí všichni chtějí ublížit. Žila v představě, že jí společnost vyloučila ze svého středu, chová se k ní nelidsky a že se účastní na jejím ničení.
Hepnarová nedokázala zapadnout do společnosti a ani nechápala, jak má žít ve světě, kterému nerozumí. Navázala několik vztahů s muži i se ženami, ale sama se označovala za „sexuálního mrzáka“. Ale i když byla zoufalá, k sebevraždě se neodhodlala. Naopak se chtěla pomstít všem, kteří ji podle ní trýznili – rodičům, sestře, školním kolektivům včetně učitelů, psychiatrům z Karlova a Opařan, kteří ji odložili jako lehký případ, a vůbec psychiatrům z celé Prahy 3. Jenže nakonec ublížila úplně neznámým a nevinným lidem.
Nelítostná pomsta
Ve svých plánech na pomstu uvažovala nad tím, že si pořídí zbraň a půjde střílet do lidí na Václaváku nebo že se stane řidičkou autobusu a s plně naloženým vjede do nějaké rokle. Také přemýšlela nad tím, že by mohla vykolejit rychlík nebo odpálit výbušninu v místnosti plné lidí. Nakonec pro ní ale bylo zabíjení autem nejjednodušší.
Den před vraždou se rozloučila se svým milovaným trabantem, který shodila ze srázu, aby v něm už nikdy nemohl jezdit nikdo jiný než ona. A 10. července 1973 pak odeslala do redakcí Svobodného slova a Mladého světa dopisy, ve kterých vysvětlovala svůj čin, a se sbalenou taškou s věcmi do vězení usedla naposledy za volant. „Nepřekážely zde žádná auta ani tramvaje, cesta byla zkrátka volná. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že právě teď to provedu. Strhla jsem řízení doprava na chodník, zde jsem řízení vyrovnala a jela jsem po chodníku, vjela jsem do hloučku lidí a přejížděla je,“ popsala později chvíle před hrůzným činem.
I když to zpočátku vypadalo, že teprve dvaadvacetiletá řidička nezvládla řízení, Hepnarová se k vraždění hrdě hlásila. A dokonce tvrdila, že místo ní by měla být obžalována a souzená společnost. Podle znalců však samozvaná mstitelka žádnou duchovní poruchou netrpěla, a proto ji soud za osminásobnou vraždu udělil trest smrti. Její poprava 12. března 1975 v pankrácké věznici byla zároveň poslední, kdy na našem území sprovodil kat ze světa nějakou ženu.
