„Hašler byl jedním z našich nejstatečnějších, kteří s velikou vírou a láskou k lepším dnům příštím neúnavně podrývali shnilé Rakousko. Jeho písničky, výstupy, kabarety, to byl takový elixír národní krve, ohlušující nadšením, a zároveň nenávistí k černožlutému ptáku.“
Tak viděla Hašlera prvorepubliková žurnalistika.
A o chvílích, kdy se český národ začal probouzet, mluvil Hašler jako o nejkrásnějších.
„Tehdy jsme tu černožlutou bestii krmili otravnými kuličkami české revoluce,“ vyprávěl čtenářům časopisu Rozkvět před devadesáti lety.
„Často jsem si myslil: Karle, co nejdřív si na tebe vzpomene Franc Josef anebo Karel nejmíň se Špilberkem a železnou hruškou na jazyk, aby té tvé velezrádné písničky byl konec – ale nikdy na mě tak nemohli, jak by byli chtěli. Byla vyšetřování, špiclové číhali na všech stranách, ale zpívalo se přece; řezal jsem do toho, ať již na vojně mezi kamarády, nebo doma v naší zlaté Praze. Byly to krásné chvíle nadšení a lásky k naší zemi, tak značně rozměrné, že je počítám mezi nejkrásnější okamžiky v životě.“
Za rakouského orla to Hašlerovi ještě prošlo.
Jenže přišli nacisté – a ti už písničku Hašlerovu utnuli.
Karel Hašler se narodil 31. října 1879 v Praze ve Zlíchově do dělnické rodiny.
Už jako mladík ochotničil, začal s učením na rukavičkáře, ale raději utekl k divadlu. Začínal ve smíchovské Aréně a společnosti Pavla Švandy a u venkovských ochotnických společností Choděry a Dobrovolného. Následně prošel kamennými divadly, brněnským Národním (1900-02) a Slovinským zemským divadlem v Lublani (1902-03).
Režisér Jaroslav Kvapil pak zlákal Hašlera pro činohrou pražského Národního divadla, pro které překládal a i režíroval a z něhož byl v sezóně 1915/6 propuštěn kvůli zameškanému představení.
Následně šel jako herec, zpěvák etc. různými pražskými (často kabaretními) scénami – Lucerna, Rokoko, Divadlo na Vinohradech, Varieté. Poté se věnoval zejména filmování a nakladatelské činnosti, už od roku 1919 vedl vlastní nakladatelství svých šansonů.
S filmem Karel Hašler spolupracoval už od roku 1914. I zde prošel řadou profesí.
Byl režisérem (Irčin románek), textařem písní (Tonka Šibenice nebo U snědeného krámu), scenáristou (Písničkář, Záhada modrého pokoje, V tom domečku pod Emauzy, Srdce za písničku, Vojnarka, Hordubalové, Jánošík, Babička), odborným poradcem (Švanda dudák, Muzikantská Libuška, Městečko na dlani), vedoucím výroby (Jánošík), autorem filmové hudby, zpěvákem (Tonka Šibenice, Písničkář) a zejména hercem (advokát a poslanec Uher v Batalionu nebo varhaník ve Fričově dramatu Varhaník u sv. Víta).
Zvukový film mu tak velké herecké příležitosti nenabídl, ale umožnil mu využít daru hudby a zpěvu.
Třeba hned při jeho prvním zvukovém snímku, Písničkáři (1932), kde jeho titulní postava vládního rady Pavla Haly do jisté míry připomínala jeho vlastní osudy. Zazpíval v něm i svou slavnou skladbu Ta naše písnička česká.
Podobně ve svém posledním snímku Za tichých nocí (1942), který natočil jeho syn Gina (1909 – 1972), hrál otevřeně sám sebe a zpíval „Po starých zámeckých schodech…“
Gestapo Hašlera poprvé sebralo na počátku roku 1941, ale nakonec byl propuštěn.
Důvodem jeho zadržení bylo, že mezi natáčením zpíval protiněmecké písničky, zejména v Ládví u Prahy a také v Ronově nad Doubravu.
Podruhé mu to už neprošlo. Sebrali ho 2. září 1941 na Sázavě při natáčení filmu Městečko na dlani, kde Karel Hašler působil jako umělecký poradce. Údajně se tak stalo na udání režiséra Václava Binovce, nicméně se to nikdy nepotvrdilo a sám Binovec to popíral.
„Točíme na poli, a tu jsem si všiml, že k nám přijíždí auto s pražskou poznávací značkou. Vystoupili dva pánové, šli směrem k nám, zastavili se a pozorovali natáčení. Zase noví čumilové, pomyslím si. Ale za chvilku stojí mezi nimi Hašler. Jeden mu něco povídá, Hašler se k němu prudce otočí hlavou, pak k druhému a nato jsem viděl, jak odcházejí k autu. Odjeli, a my jsme se teprve druhý den dověděli, že to bylo gestapo.“
Tak popsal temnou historku Ladislav Boháč (1907 v Uherském Brodě – 1978 v Praze), herec a režisér, ve svých pamětech.
Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. října 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. 21. prosince byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci do naha a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. prosince 1941 zemřel.
Zdroje: Světozor, 1918; Rozkvět, 1929; Miloš Fikejz: Český film; Soňa Brunnerová, Náš REGION, 2018; Jaroslav „krib“ Lopour: Čs. filmová databáze, Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, 1981
