Jaroslav Kvapil, divadelní režisér, libretista, básník, dramatik a překladatel se narodil 25. září 1868. Syn lékaře v Chudenicích u Klatov studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil. V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář (od roku 1898 redigoval týdeník Zlatou Prahu, také pod pseudonymem Olaf psal do humoristického časopisu Švanda dudák). V roce 1890 ho Josef Václav Frič seznámil s herečkou Hanou Kubešovou (1860 – 1907), která se po čtyřech letech stala Kvapilovou ženou. Hvězda Národního divadla přivedla Kvapila k trvalému zájmu o divadlo, kterému se ve svých článcích začal často věnovat.
Již v roce 1894 spolurežíroval na scéně Národního divadla hru E. Moreau a V. Sardou Madame Sans-Gene. V roce 1897 v Národním divadle uvedl v premiéře svoji Princeznu Pampelišku (s hudbou Josefa Bohuslava Foerstera a ve spolurežii Jakuba Seiferta), v hlavní roli alternovala jeho žena. Hra byla na repertoáru až do roku 1909.
V roce 1898 založil s Gustavem Schmoranzem a dalšími divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích.
V roce 1900 nastoupil do Národního divadla s novou správou (ředitel Schmoranz, šéf opery Karel Kovařovic), pro nepřízeň intendanta nejprve jako dramaturg činohry. Od 1906 byl vrchním režisérem a 1911–18 šéfem činohry.
Za 1. světové války zorganizoval 1916 k třístému výročí úmrtí Williama Shakespeara cyklus patnácti jeho her.
„Provedení patnácti Shakespearových her v jednom měsíci, a to uprostřed války, byl jistě obdivuhodný počin malého národa, který se tak manifestačně přihlásil k vrcholům nadčasové světové kultury. Některá představení byla krásná, jiná méně zdařilá, jako celek však byl cyklus velkým úspěchem českého divadla, především Kvapilova a Vojanova umění,“ řekl k tomu herec Eduard Kohout.
Shakespeara režíroval zpaměti a zpaměti také znal všechny hry. Sám si je básnicky upravoval, modernizoval Sládkovy překlady.
Za Kvapilovy éry došlo v Národním divadle k výměně herecké generace. Odešli Otýlie Sklenářová – Malá, Jiří Bittner, Jindřich Mošna, Jakub Seifert, do popředí vystoupili Eduard Vojan, Hana Kvapilová, Marie Hübnerová, Leopolda Dostalová, Rudolf Deyl starší, Růžena Nasková. Přinesli styl zbavený pozůstatků romantického oborového herectví a vycházející z moderních proudů, především z psychologického realismu. Při tvorbě postav, zaměřené k jejich nitru, ponechával hercům – zejména suverénním individualitám jakou byl Eduard Vojan – velkou svobodu, což někdy bylo až ke škodě.
Jaroslav Kvapil byl činný v Sokole (1912 a 1920 připravil sletové scény), za 1. světové války byl členem ilegální organizace Mafie a na cestách do ciziny (Dánsko, Švédsko, Chorvatsko) působil jako spojka mezi zahraničním a domácím odbojem.
V dubnu 1918 participoval na kolektivní národní přísaze v Obecním domě, jejíž účastníci se přihlásili k T. G. Masarykovi a zahraničnímu odboji, podílel se na dalších slavnostech, jež vedly k 28. říjnu 1918.
Po vzniku ČSR byl členem Revolučního národního shromáždění a na několik let opustil divadlo. Od listopadu 1918 do poloviny 1921 působil na ministerstvu školství a národní osvěty, kde řídil ustavený umělecký odbor. Ve funkci sekčního šéfa spoluutvářel divadelní poměry v samostatném státě (zřizování nových stálých divadel včetně SND v Bratislavě).
Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu.
S prvním dnem roku 1921 odešel z Vinohradského divadla do Národního režisér Karel Hugo Hilar.
Na jeho místo nastoupil právě Jaroslav Kvapil.
Herec František Kovářík na to vzpomínal: „Po prudkém, dravém Hilarovi, který nepřestával hledat pořád něco nového a kolem něhož to neustále vřelo a kolotalo, přichází k nám tedy tichý, jemně kultivovaný, lyrický Kvapil, málem už klasik. Měl za sebou slavnou éru v předválečném Národním, kde položil základy české moderní divadelní režie a kde jeho prvními herci byli ti dva nezapomenutelní, Eduard Vojan a Hana Kvapilová. Po válce z divadla odešel, úřadoval na ministerstvu, a teď se vrátil nazpět k divadlu. Všecky to překvapilo, nejvíc možná Hilara.“
Jenže z Vinohrad neodešel jen Hilar, začali odcházet také herci – Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Zdenka Baldová. Na protest proti přetahování herců do Národního divadla podali v roce 1922 ředitel Dr. Fuksa, Jaroslav Kvapil a Karel Čapek demise na své funkce (tyto však později odvolali). „Bylo takové umělecké soutěžení mezi Národním a Vinohradským, mezi Hilarem a Kvapilem. I divadelníci se rozdělovali na hilarovce a kvapilovce, někdy to zacházelo až moc daleko,“ vzpomínal František Kovářík.
Kvapil byl nucen vytvořit nový vinohradský soubor – postupně přišli František Smolík, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas, František Kreuzmann, Gustav Hilmar, Míla Pačová, Bedřich Vrbský. V letech 1927-28 získal jako hosta pro Vinohradské divadlo Annu Sedláčkovou.
Za jeho šéfování tvořili čeští autoři postupně třetinu až více než polovinu z průměrně 30 premiér, které zde byly ročně uváděny. Uváděny byly hry Jiráska, Vrchlického, Šrámka, Mahena, Kopty, Langera, bratří Čapků. Dále uváděl svého oblíbeného Williama Shakespeara, Henrika Ibsena, kterého překládal, a další.
Koncem roku 1927 inscenoval ve Vinohradském divadle svoji poslední režii, Vrchlického hru Noc na Karlštejně. Jako umělecký šéf a režisér působil jen do roku 1928, od té doby z důvodu zhoršující se oční vady omezil soustavnou divadelní práci a vracel se už jen k pohostinským režiím.
„Kvapil už špatně viděl. Když se díval na scénu, přikládal si k oku jakousi lžičku s dírkou uprostřed. Ale slyšel i nejjemnější odstín hlasu, rozpoznal každou zámlku, a taktně dovedl vytknout sebemenší nedoznění svého verše,“ vzpomínal herec Jan Pivec. A Jaroslav Marvan k tomu doplnil:
„Třebaže velice špatně viděl, neušel mu kmit světla ani falešné nasvícení scény, ba ani to, že reflektor stál o půl metru dál, než ho chtěl mít.“
V letech nacistické okupace se navzdory pokročilému věku opět zapojil do odbojové činnosti a 11 měsíců (až do osvobození) strávil ve vazbě.
Režisér Jiří Frejka Jaroslava Kvapila v roce 1947 znovu pozval do Vinohradského divadla, aby zde ve svých osmdesáti režíroval své významné inscenace z 20. let, Langerovu Periferii, Šrámkův Měsíc nad řekou a především Shakespearovu hru Troilus a Kressida.
Také do Národního divadla se vrátil ještě v sezóně 1947/48, aby zde uvedl opět svoji Princeznu Pampelišku.
Dne 22. února 1948 podepsal jako jediný divadelník výzvu k zachování demokracie, vydanou stranami demokratického tábora republiky.
Když Jaroslav Kvapil 10. ledna 1950 v Praze zemřel, jako prvnímu mu byl – proti jeho vůli – uspořádán státní pohřeb z Národního divadla.
Urna s jeho popelem byla uložena do rodinného hrobu v Chudenicích až v roce 1955, po smrti druhé manželky Zdeny Rydlové (1884 – 1955), herečky Národního divadla.
