David Prachař: Živit se divadlem je dneska trošku problém

Pochází z herecké rodiny, ve které se umělecký talent předává z generace na generaci. David Prachař je členem činohry Národního divadla, současně působí v divadle Verze, které spoluzakládal a v několika dalších pražských divadlech. Natočil také řadu filmů a televizních inscenací, spolupracuje i s dabingem. Televizní diváci mohou Davida Prachaře vídat například v jedné z hlavních rolí kriminálního seriálu Specialisté.

Hrál jste v mnoha divadlech řadu divadelních rolí. Můžete vybrat některé, na které vzpomínáte nejraději?
Takhle letmo si určitě vzpomenu samozřejmě na Hamleta, kterého jsem hrál v divadle Komedie. Premiéra byla v roce 1994 ještě v divadle Roxy v Dlouhé ulici, kde jsme tenkrát vlastně začínali, a potom jsme přešli do divadla Komedie. V divadle Komedie jsme pak zažili krásných devět divadelních sezón, zakončených Marlowovým Faustem. Fausta jsme hráli v katakombách na Vyšehradě a byla to krásná práce, v opravdu nádherném prostředí těch katakomb. Potom jsem přešel v roce 2002 do Národního divadla a hned první role, kterou jsem tam hrál strašně moc rád a dlouho, byl Cyrano z Bergeracu. Tak asi tyhle tři role jsem měl moc rád.

Gentlemanství je dnes spíše výjimkou, říká Michal Dlouhý

Máte nějaké oblíbeného dramatika, hru nebo postavu?
Samuela Becketta. Toho považuji za vrchol dramatické tvorby 20. století vůbec. Samuel Beckett je autor, který je mi hrozně blízký, jeho hry jsou prostě nádherné.

FOTO: David Prachař

David Prachař - David Prachař.David Prachař - David Prachař.David Prachař - David Prachar a Karel Dobry-foto Martin KámenDavid Prachař - David Prachar-foto Martin KámenDavid Prachař - David_Prachar

Podle čeho si vybíráte role a odmítl jste někdy nějakou? Nemrzelo vás to později?
V divadle jsem ani neměl nikdy chuť nějaké role odmítat, protože většinou se jednalo o zajímavou práci se zajímavými lidmi. Spíš jsem si vždycky vybíral divadla, ve kterých jsem chtěl hrát, kde mi bylo dobře. Anebo si divadla, po nějakých zkušenostech, kterých za těch 30 let bylo hodně, vybírala mě. Hodně jsem hostoval v různých divadlech a ještě pořád hraji na různých místech v Praze. Mám svoji domovskou scénu, Národní divadlo, ale vedle toho mám ještě nějaké další projekty, protože se snažím pořád udržovat nějakou kontinuitu.

Hercem jsem se stal, protože jsem ve škole zlobil, říká Robert Jašków

Jste členem činohry Národního divadla v Praze, kde hrávali již vaši praprapředci. Co to pro vás znamená, nemáte pocit, že vás to nějak ovlivňuje?
Spíš je to taková nostalgie nad tím, jak se pořád všechno opakuje, že je tam nějaká rodinná návaznost, to je pravda. Stejný pocit jsem měl ale i ve Vinohradském divadle, když jsem tam hrál Misantropa v režii Zdeňka Kaloče. Na Vinohradech jsem cítil možná ještě větší sentiment, protože můj otec tam hrál drahně let. Na to divadlo jsem měl víc vzpomínek, protože jsem tam často chodil ještě jako dítě, můj táta tam byl od začátku šedesátých let. Takže to Vinohradské divadlo pro mne bylo spíš spojené s nějakou mou rodinnou minulostí než Národní. I když v Národním divadle hrál ve třicátých letech, v době, kdy tam hrál také Eduard Vojan a další, můj prapradědeček Karel Želenský a jeho syn Drahoš Želenský byl ředitelem celého toho divadla v padesátých letech. To už je ale taková minulost, že tam ani žádný sentiment nepociťuji, to už je opravdu hodně daleko.

Máte nějaký nesplněný herecký sen – roli, o které máte pocit, že vás minula a kterou byste si chtěl zahrát?
Takové sny jsem nikdy moc neměl, nikdy jsem jimi netrpěl. Pokaždé ale, když jsem čas od času viděl Othella, vždy jsem toužil zahrát si Jaga. Nakonec se mi to podařilo v Národním divadle. Ve Stavovském divadle jsem Jaga hrál dvě sezóny v režii Dana Špinara, Othella hrál Karel Dobrý. Tak tenhle sen se mi splnil, jinak ale podobné sny opravdu moc nemám. U divadla jde spíš než o tu roli, o to, s kým se člověk setká, s kým hraje, kdo to režíruje, v jakém kontextu se hra uvádí, v jakém divadle atd. To je spíš důležitější, než nějaká role nebo postava.

Jak už jste zmínil, současně hrajete v několika dalších divadlech. Před třemi lety jste spolu s manželkou a dalšímu kolegy dokonce založili vlastní divadlo Verze. Proč, co vás k tomu vedlo?
Jednak to bylo pokračování našeho prvního představení, které jsme společně dělali. Jmenovalo se Tři verze života, je od Yasminy Rezi, a shodou okolností je to představení, které přenášíme do divadla Mana ve Vršovicích. Vlastně nás k tomu vedlo to, co už je ukryté v názvu té hry, slovo Verze. Máme nějakou verzi divadelního života, že buď jsme v nějakém stálém divadelním angažmá, nebo máme divadla, kde hostujeme. Chtěli jsme si ale ještě zkusit i další variantu divadla, které si sami vedeme. To znamená, že za něj máme finanční a organizační zodpovědnost, jezdíme na zájezdy, hrajeme v Praze. Živit se divadlem je dneska trošku problém. Spíš velký problém, protože divadel je moc a Praha není tak velké město. Snažíme se v kontextu toho všeho dělat nějaká představení, která nejsou tak úplně populární co se týče toho mainstreamu. Je to taková variace trošku náročnějšího divadla, ale trošku náročnější neznamená, že je to nuda. Většinou hrajeme komedie, kde se dohromady mixuje nějaký pocit současných her. Vybíráme je tak, aby to nebyly jen jednoduché, lehkonohé taškařice, ale aby každá ta hra měla v sobě přece jen nějaký hlubší obsah.

Každý správný Čech přece ví, že Ježíš byl blonďák, říká Kamil Střihavka

Na co byste tedy diváky do divadla Verze pozval?
Hrajeme Poručíka z Inishmoru, to je skvělá věc. Černá satirická komedie v tarantinovském duchu, ve které já sice nehraju, ale hraje tam Linda Rybová a Jana Janěková, takže na to bych pozval určitě. Potom hrajeme Úču (Úča musí pryč), což je výborná hra současného německého autora Lutze Hübnera, která je přepsaná do českých reálií. Je to vlastně napůl dokumentární hra, o takové třídní schůzce rodičů s učitelkou, kterou chtějí ti rodiče vyhodit. Téma, které je dobře sociálně připravené pro dnešní dobu, kdy se furt řeší školství jako takové, a lidí mají pocit, že do něj kde kdo může mluvit. Potom máme na repertoáru hru od Yasminy Rezi Tři verze života, kterou už jsem zmiňoval, a kterou hrajeme moc rádi. Pak ještě hrajeme hru, která se jmenuje Jméno. Pojednává o tom, co se stane, když se dítě jmenuje Adolf. Je to taková variace na téma, že vybrat jméno pro dítě není vlastně nic jednoduchého. Ta hra je tuším francouzská, je velmi vtipná, ale zároveň v sobě obsahuje i další polohy, protože je i k zamyšlení, trošku absurdní a zároveň komediální.

Divadlo Verze zakotvilo na scéně Vršovického divadla Mana. Jak se se sem dostali a jak se vám tu hraje?
Dlouhou dobu jsme hledali v Praze nějaké místo, kde bychom mohli hrát. Není to tak jednoduché, protože těch míst není v Praze tolik, všude se musí platit nějaký nájem atd. Divadlo Mana nám nabídlo podmínky, za kterých jsme v Praze schopni hrát, a to bylo velmi důležité. Dále pro nás bylo důležité také to, jak to divadlo vypadá. Divadlo Mana se nám zdálo pro tu práci, kterou chceme dělat, naprosto ideální. Vejde se tam asi něco přes 200 lidí, což přesně takové množství, které je pro nás zajímavé. Další věc je, že to divadlo je krásné, a je to opravdu divadlo. Není to žádný více účelový sál, je to prostě krásné specifické divadlo, na krásném místě Vršovického náměstí, kde široko daleko žádné jiné divadlo není. Myslím, že pro Prahu 10 to může být docela zajímavá kulturní instituce, která tam může dobře fungovat.

Odolena Voda je kousek od Prahy, ale je to úplně jiný svět, říká moderátor a muzikálový herec Jiří Zbořil

Narodil jste se v Praze, která se v posledních letech hodně mění. Jak dobře znáte okolí Vršovic a jak se podle vás mění tato část? Jsou to změny k lepšímu?
Určitě jsou to změny k lepšímu. Vršovice znám tak od roku 1963 – 64, to znamená už přes padesát let, ještě když jsem chodil jako kluk s tátou na fotbal na Slavii. A právě okolí kolem toho stadionu ve mně vždycky vzbuzovalo takový pocit úzkosti. Připadalo mi, jako že jsem v Moskvě nebo někde v Rusku. A když se jelo ještě dál, na Kubánské náměstí, tak to mi připadalo jako nejstrašnější část Prahy, měl jsem tam pokaždé takový nepříjemný pocit. Vršovice jsou ale velké a opravdu se mění. Třeba kolem Ruské ulice nebo Pod nemocnicí, tam je to furt ještě takové, na můj vkus strašně pusté a temné, ale Vršovické náměstí, a ta část co už souvisí s Vinohrady, tam se to strašně rychle zlepšuje. Dokonce už tam vznikla ulice, kde jsou jenom kavárny, takže to má takový příjemný nádech… Dolní Vršovice jsou vůbec strašně zajímavé, protože je tam plno míst, kde člověk může spočinout, dát si kafe a odpočívat. To znamená, že už to má nějaký ráz velkoměsta, už to není ta velká bohapustá pustina, co pamatuji z dětství. Po této stránce myslím, že se Vršovice, stejně jako třeba Holešovice, Karlín a další pražské čtvrti strašně zvedají.

Pocházíte z herecké rodiny, jako malý jste se prý ale chtěl stát spíš fotbalistou…
A teď bych chtěl být trenérem. Ale vážně, asi jako každý kluk, kterého baví fotbal nebo někomu fandí, jsem měl takový skrytý sen, že bych chtěl být fotbalistou nebo bych to mohl aspoň zkusit. Samozřejmě to ale chce talent, píli, trénink, vytrvalost atd., takže potom už to není ono. Myslím, že pro kluky kolem takových deseti let je fotbal strašně důležitý sport, protože je u nás nejznámější, nejoblíbenější, chodí na něj lidi… Takže každý správný kluk, který fandí fotbalu, asi chce být fotbalistou, ale to ho pak opustí.

Jan Kopečný je úspěšný muzikálový herec. Jakou roli si v dětství vysnil?

Když jste se rozhodl pro herecké povolání, bylo pro vás to, že pocházíte ze známé herecké rodiny spíše výhodou nebo nevýhodou?
Nikdy jsem vlastně žádnou výhodu ani nevýhodu nepociťoval. Nemůžu to sice srovnat s někým, kdo tu výhodu nebo nevýhodu neměl, ale myslím si, že je to úplně jedno. To co dělá, musí člověk vždycky dělat sám za sebe, musí to v něm být. Úplně stejně je to i v tom fotbalu. Když je tatínek i syn fotbalista, tak je asi jedno, jestli táta hrál fotbal nebo nehrál. Ten kluk prostě musí hrát fotbal sám za sebe. Dneska už ani není vůbec možné v tomto odvětví někomu tu cestičku vyskládat tak, aby ji měl jednodušší. To si prostě musí každý člověk udělat sám. Možná, že když člověk v nějakém tom prostředí vyrůstá, tak jsou dvě varianty. Buďto mu podlehne jako já, nebo se věnuje něčemu úplně jinému. Mám třeba o tři roky starší sestru, která nikdy neměla s divadlem nic společného. Nikdy divadlo nehrála ani tento obor nestudovala, a oba jsme děti stejných rodičů. Takže na někoho to sedne a na někoho vůbec nebo jen málo.

Co přivedlo k herectví Igora Chmelu? Štěstí nebo troufalost?

A vy sám, nelitoval jste někdy, že jste zvolil herectví? Co si myslíte, že byste dělal, kdybyste se nestal hercem?
Ne, nelitoval. Kdybych byl ale mladší, určitě bych stál o to, vyučit se nějakému uměleckému řemeslu. Obory, jako je herectví mi připadají v dnešní době hrozně komplikované v tom smyslu, že každý rok vystuduje nějakých čtyřicet, osmdesát herců. Za pět let je to skoro 400 herců a tak se to pořád vrší. Práce není tolik, Praha není nafukovací, je to pořád milionové město, takže tolik herců se tu neuživí, k tomu narůstají problémy, například s angličtinou atd. V tomhle smyslu si proto si myslím, že řemeslo má zlaté dno.

FOTO: David Prachař

David Prachař - David Prachař.David Prachař - David Prachař.David Prachař - David Prachar a Karel Dobry-foto Martin KámenDavid Prachař - David Prachar-foto Martin KámenDavid Prachař - David_Prachar

Měl jste nebo máte nějaké herecké vzory?
Jako herecký vzor jsem měl třeba Marlona Branda. Jeho filmy jsem zbožňoval už jako dítě, protože Marlon Brando byl herec, který pro mě byl nějakým způsobem fascinující. Z našich herců jsem měl strašně rád třeba Luďka Munzara, když hrál a chodil jsem na něj do Národního divadla. Pak Jardu Hanzlíka, a celou tu generaci herců ve Vinohradském divadle, když tam hrál můj otec. Jarda z nich byl nejmladší, takže si vzpomínám a pamatuji si skoro všechny role, ve kterých jsem ho viděl. Takže mé vzory spíš pramenily z toho přímého kontaktu z divadla. Samozřejmě potom i z filmů, které tu byly v době mého mládí dostupné nebo spíš méně dostupné. Jako kluk jsem třeba hltal filmy Bergmana a Pasoliniho, celou tu vlnu šedesátých let, hlavně italskou a francouzskou, což jsou filmy, ke kterým se dneska člověk už zase moc v kinech nedostane.

Dejvické divadlo (25) rozzářilo neony, zasadilo strom a odhalilo sochu

Kromě divadla točíte filmy, hrajete v televizních inscenacích i seriálech. Jak to všechno stíháte?
Mám všechno, kde a kdy hraji, zaznamenané v záznamníku. Někdy toho je samozřejmě moc, ale vlastně mi to nevadí. Mám radši, když je těch míst a práce víc. To mě unavuje míň, než kdybych byl závislý pouze na jednom divadle, hrál jen v jednom divadle, a scházel se pořád se stejnými lidmi. Takhle se mi to pěkně střídá….

Televizní diváci vás mohou vídat jako vrchního komisaře v kriminálním seriálu Specialisté, ve kterém nechybí akční scény. Jaké je jejich natáčení?
Samozřejmě nám pomáhají kaskadéři. Právě točíme snímek, kde visí jeden člověk na mrakodrapu v Holešovicích, asi dvacet metrů nad zemí, tak to za nás dělají kaskadéři, takové ty úplně nepříjemné scény. Chodíme ale třeba po vysokých sochách, nějaké rychlé běhání po schodech, přelézání nahoru přes zábradlí a podobně, tak to také zvládáme, i když to někdy není zrovna příjemné. Na druhou stranu, ale je ten seriál pro nás příjemný v tom, že máme různé lokace, kde se natáčí. Můžeme tak poznat různá místa a krásy Prahy a jejího okolí, kam bychom se třeba jinak nedostali.

Chtěla bych mít víc času na soustředěné psaní, říká Martina Kinská

Volného času asi moc nemáte. Pokud ale přece – zajdete někdy do divadla nebo do kina jako divák? Zaujalo vás v poslední době nějaké divadelní představení nebo film?
Upřímně řečeno, do divadla moc čas chodit nemám. Do kina sice občas zajdu, ale relaxuji spíše tím, že si vezmu nějakou dobrou knížku nebo někam odjedu, abych byl sám. Když je člověk neustále mezi lidmi, tak asi touží být chvíli také sám. Nedávno jsem ale šel s dětmi do kina na anglický film, napůl parodický i akční, dobrý, hezký film, a to mi udělalo radost. Doma mám také spoustu ještě neshlédnutých filmů, které si stahuji nebo je mám na DVD, ale bohužel na to, abych si je pustil, nemám toho času tolik, a říkám si, proč bych ho měl ještě marnit díváním na televizi. Počítač mi taky nedělá radost, tak spíš ta pěkná knížka…

Jaké máte plány do budoucna, co připravujete, na co se těšíte?
V Národním divadle zkoušíme Maryšu, což je titul, který se čas od času vždycky v Národním objeví, je to takový kmenový repertoár. Maryša je trošku zavazující, protože ji většinou lidé znají, nebo ji už i viděli, a mají pak možnost srovnání. Režíruje ji Honza Mikulášek, některé malé postavy Mrštíků jsou vyškrtané a půjde o takovou moderní, hodně komorní variantu. Moderní ale neznamená, že tam budou nějaké modernistické prvky. Spíš je to nový pohled na tu divadelní hru. Potom bychom měli s Honzou Kopeckým někdy v lednu, únoru dozkoušet hru Médea, kterou budeme dělat přímo pro divadlo Mana ve Vršovicích.

David Prachař

český herec, dabér

  • narodil se 15. ledna 1959 v Praze. Pochází z herecké rodiny, jeho otec Ilja Prachař byl vynikající herec, dlouholetý člen divadla Na Vinohradech a legendární představitel Trautenberka z Krkonošských pohádek. Pradědeček Drahoš Želenský býval ředitelem Národního divadla a jeho otec Karel tam začátkem minulého století vystupoval s Eduardem Vojanem a nahoře na druhé galerii má dokonce bustu.
  • v roce 1982 ukončil herecká studia na pražské DAMU a získal angažmá v divadle S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou),
  • hrál postupně v několika pražských divadlech, poté byl dva roky ve svobodném povolání,
  • v roce 1994 přišel s režisérem Nebeským do nově se formujícího Divadla Komedie, kde setrval až do roku 2002,
  • od roku 2002 je členem činohry Národního divadla v Praze a účinkuje i v dalších pražských divadlech,
  • spolu s manželkou Lindou Rybovou a dalšími kolegy založil v roce 2014 Divadlo Verze, které působí ve vršovickém divadle Mana,
  • z řady televizních inscenací a seriálů ho znají také televizní diváci, natáčí filmy, spolupracuje s dabingem. Hrál například ve filmech Její pastorkyňa, Arabesky, Ďáblova lest, Ztracená brána, v seriálech Laskavý divák promine, Dobrodružství kriminalistiky, Ohnivý kuře nebo Specialisté,
  • za svou kariéru získal také řadu ocenění – v roce 1994 a 2001 dostal cenu Alfréda Radoka za Shakespearova Hamleta a za roli Fausta v Marlowově hře v Divadle Komedie, v roce 2000 cenu Františka Filipovského za dabing filmu Život je krásný a v roce 2006 získal cenu Thálie za hlavní roli v inscenaci Novecento v Divadle Viola.

Živoucí legenda Hana Zagorová. Kolik nazpívala písní a bez čeho nemůže žít?

 

Dnes, 10:05
Když se loni v únoru v Bílém domě diskutovalo o osudu Američanů, kteří se v...
Dnes, 09:50
Apokalyptické vize, kdy „stroje“ převzaly kontrolu nad naším světem, které známe z nejrůznějších filmů, se...
Dnes, 07:14
Komerční článek
SMART REGION CHCETE SE ZVIDITELNIT NEBO PROPAGOVAT SVÉ PRODUKTY V REGIONECH ČR​? Nabízíme Vám Reklamní...
Dnes, 07:14
Matky, které z různých důvodů nekojí své děti, by se již brzy mohly dočkat alternativy....
Dnes, 07:08
Nejvyšší správní soud (NSS) zpětně označil za nezákonná další tři opatření ministerstva zdravotnictví z letošního...
Dnes, 06:57
Píše se 8. únor 1600 a před papežskou komisí v Římě stojí obviněný italský filozof...
Včera, 15:40
Pátrání po šestnáctiletém chlapci, který se ztratil v Sajanech, skončilo tragicky. Mladíka sežral medvěd.
Včera, 14:37
I když se situace s koronavirem vyvíjí optimisticky, nelze zopakovat chyby z loňského léta. Na...
Včera, 13:21
Před několika dny proběhla světovými médii zpráva o senzačním narození desaterčat. Jak se ale nyní...
Včera, 10:46
Příroda umí být nemilosrdná, ale i varující. Dokáže napovídat tomu, kdo je vnímavý. Třeba takové...
Včera, 09:51
Prezident Miloš Zeman stále považuje stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu za chybu. Je třeba ji...
Reklama