Paní Kinská, pocházíte z Malé Horky u Železného Brodu, vesničky o nějakých dvaceti obyvatelích. Jak došlo k tomu, že jste se objevila v divadle?
Díky výborným češtinářům na základní škole i gymnáziu jsem literaturu, psaní vnímala jako paralelní prostor k bytí; dokonce jako prostor, v němž se mi existuje snadněji. Zároveň jsem ale kolem sebe v té době chtěla mít i lidi, tedy divadlo bylo průnikem všech těch naivních představ.
Žádní herečtí předkové tedy do vašeho rozhodování nezasahovali? Co vás na divadle lákalo?
V rodině nemáme ani žádné divadelní ochotníky. Navíc jsem byla dost paličatý puberťák, tedy ani rodiče se o žádné zasahování do mých rozhodnutí příliš nepokoušeli, spíše to trpělivě jistili zpovzdálí. Divadlo a psaní obecně mi poskytuje právě onu možnost paralelního bytí – můžete si vyzkoušet ledasco, pracovat se situacemi, které by v životě dlouhodobě nebyly k přežití, zkoušet hrany a extrémy. A to vše relativně beztrestně.
Šla jste studovat DAMU. A potom? Kam jste nastoupila po škole?
S kolegou jihokorejským režisérem Ho Shinem jsme z našeho ročníku šli do DISKu, kde jsem již na konci třetího ročníku měla za sebou absolventskou inscenaci. Záhy poté jsem nastoupila na necelý půlrok do plzeňského divadla, pracovala na jednotlivých inscenacích v Divadle v Celetné, v Dejvickém divadle, v Ponci. Poté rok v divadle na Kladně a hostování v Činoherním studiu Ústí nad Labem… Něco na způsob „kolečka“ u mediků.
To byla slušná průprava před Švandovým divadlem. V čem je pro vás toto divadlo specifické?
Neznám natolik jiná divadla „zevnitř“, abych vám byla schopná říci, v čem jsme my vysloveně specifičtí. Nastupovala jsem do divadla, jehož uměleckým šéfem byl Michal Lang, nyní je jím Dodo Gombár. Jejich směřování je odlišné, oba ty směry byly a jsou pro mě inspirativní. Jednou z našich základních linií je snaha rozšířit okruh českých autorů píšících pro divadlo. Z beletristů se nám podařilo k adaptacím či přímo původním hrám v posledních sezonách „přimět“ spisovatele, jako jsou Petra Hůlová, Josef Holcman či Natalie Kocábová. Nejnověji pro nás chystá adaptaci jednoho známého románu Kateřina Tučková.
Jako dramaturgyně máte na svém kontě za tu dobu desítky inscenací. Co vlastně dramaturg dělá? Dá se označit za šedou eminenci divadla?
Post šedé eminence nemám ráda na žádných úrovních, ani v práci, ani v soukromí, takže z mého pohledu tímto dramaturg být nemá. Co přesně je náplní dramaturgovy práce, je v každém divadle trochu jiné – zažila jsem kolegy, kteří předestřou záměr na první čtené, uvaří několik káv a jdou vyrábět program. Jiní jsou zavření s texty a hledají a hledají. Další figurují jako asistenti režiséra, v extrémním případě jako „yesmeni“. Já se snažím z pozice dramaturga – a u nás v divadle je to naštěstí možné – s režiséry (Danielem Hrbkem, Dodem Gombárem) a novým kolegou dramaturgem Martinem Sládečkem, stejně tak jako s hostujícími režiséry vést dialog – o dílech, tématech, která nám přijdou „živá“, o fenoménech, které je dobré zachytit a pokusit se je prozkoumat a pojmenovat.
Vy jste se loni pustila i do režie a dopadlo to hned napoprvé výtečně, hra Pankrác ´45, kterou jste zároveň napsala, patří k nejžádanějším titulům a je neustále vyprodaná. O čem pojednává?
V základu o relativitě viny, zde projektováno do otázky kolaborace za druhé světové války. V obecnějším pohledu poté o odpovědnosti za své činy (přičemž i mlčení může být činem, když se v danou chvíli rozhodnete nezasáhnout, neříct podstatnou informaci, ačkoli byste mohli) – to je téma, které prostupuje většinou mé práce. Není to žádný zásadní objev. Je to moment, který se objevuje už od antiky – jednání s určitým cílem a vědomí toho, že za to ponesu následky. Z té pozice se mám rozhodovat. Dnes je to v mnohém často pokřivené, snad i proto ta potřeba vracet pojmům jejich základní význam.
Prý se dokonce uvažuje o jejím uvedení v New Yorku?
Ve Washingtonu. Obdrželi jsme pozvání (společně ještě s inscenací Šoa) k týdenní rezidenci na Georgetownské univerzitě, někdy v polovině září. Nyní už se text překládá do angličtiny, aby se jej herečky mohly začít učit. Do New Yorku na festivalovou přehlídku má přibližně v téže době letět inscenace Protest/Rest. Tak uvidíme.
Teď režijně připravujete hru Obraz Doriana Graye. Proč právě tato hra a proč právě teď?
Wildeův román je naprosto výjimečný a ne náhodou je jedním ze stěžejních děl přelomu minulého století. Často je bohužel čten jen jako hororově romantický příběh o stárnoucím obrazu a věčném mladíkovi, s trochou dekadentní manýry. Ale Wilde byl o poznání chytřejší – v té knize jsou nesmírně bystré postřehy o chování určitého typu společnosti – později sociology nazvané společnost zážitku. Je v ní velmi silné téma rozpínání ega, přílišné váhy subjektu bez ohledu na okolí, a také mé již zmiňované – odpovědnosti za své dílo (ve smyslu díla uměleckého, ale i díla ve smyslu konání). To vše v brilantní kombinaci ironie, přecitlivělosti a melancholie. Na divadle nelze postihnout vše, ale pokud by se povedlo přenést alespoň část, budu spokojená. Jako o titulu k adaptaci jsme o Dorianu Grayovi uvažovali už několik let, shodou okolností to nakonec režijně vyšlo takto.
Premiéra by měla být už desátého února. Koho z herců v ní uvidíme?
V roli Doriana Graye se představí čerstvý absolvent JAMU Ondřej Kraus. Pokušitelem Henrym je Luboš Veselý, malířem Basilem Tomáš Petřík. V dalších rolích poté budou k vidění Jacob Erftemeier, Marie Štípková, Natálka Řehořová, Mirek Hruška, Marta Dancingerová, Tomáš Červinek a jako host také čerstvá absolventka JAMU Michaela Rykrová.
Když byste srovnala dramaturgii a režii – co vás baví víc?
Ty profese se v jisté míře překrývají. Na DAMU jsme první tři roky měli de facto naprosto stejný studijní program. Mojí základní profesí je nyní dramaturgie a scenáristika (divadelní i filmová), jedna divadelní režie za sezonu je k tomu tak akorát. Nedá se říci, co mě baví víc, ráda bych měla více času na soustředěné psaní. Představa, že bych tři měsíce mohla jen psát jedinou věc, je sci-fi, ale třeba někdy… Ať už se ony poměry profesí budou přelévat v budoucnu jakkoli, je pro mě životodárné mít možnost je střídat.
Z divadla to máte kousek do Kinského zahrady. Vedou tam často vaše kroky?
Ano, často skrze Kinského zahradu a Petřínské sady chodím domů, nebo naopak do divadla. Uklidňujeme mě to a nabíjí.
Máte něco společného se slavným šlechtickým rodem?
V posledních stoletích určitě ne. Můj kamarád O. G. mi na tuto otázku radil odpovědět takto: „Napiš, že nejsi šlechtična, ale rozhodně jsi šlechtěná.“ Tak to píšu.
Co bylo pro vaši kariéru rozhodující? Náhody, kdy jste potkávala důležité lidi, nebo vaše průbojná povaha?
Průbojná povaha rozhodně nejsem. Učím se být drzejší a někdy se to i podaří, ale rozhodně nejsem typ „bojovníka v první linii“. Není to asi nejlepší výbava pro dnešní svět, ale naštěstí i kolem sebe mám pár lidí, kterých si vážím, a rozhodně to nejsou uřvaní cholerici, kteří by dosáhli svého řevem a intrikami, ale naopak velmi pevní lidé, kteří v sobě mají onu tichou sílu a rovnost. I tak se dá jít proti zdi, když je třeba. Tenhle způsob je mi bližší, jít touto cestou a pokoušet se o to, co vám přijde smysluplné. A přitom neponičit cesty druhých. Takže děkuju za náhody.
Jak vypadá váš všední den, když nic nemusíte?
Nejdříve si odbudu ten mírný ranní šok, že opravdu nic nemusím… Když je to jen trochu možné, jdu do hor, ideálně bez lidí. Nebo jsem jen s blízkým člověkem, s nímž opravdu chci být – a s nímž mohu mlčet.
Co vy a móda? Co nejraději nosíte, ctíte módní trendy?
Módní trendy nectím. Dřív než si jich všimnu, jsou beztak zase jiné. Navíc tím honem za momentální originalitou ve výsledku vzniká uniformita. Nejlépe je mi v jednoduchém, lehce pánském stylu a občas mě napadne nabourat to něčím mírně či více nečekaným. Ale je to jen hra, nic víc.
Dosáhla jste všeho, čeho jste chtěla dosáhnout? Zůstal vám z dětství nějaký sen, který toužíte naplnit?
Žádné životní mety jsem neměla, takže nejsem stresovaná tím, že bych měla něco odškrtávat. V posledním roce mi vícero událostí dost razantně připomnělo, že druhý den může být všechno úplně jinak, že není ani samozřejmé, že tu člověk zítra vůbec bude, tak s těmi plány opatrně… Kdyby šlo o nějaký ztřeštěný sen – tak možná surfování – to bych někdy velmi ráda začala pokoušet a vzhledem k mému věku by to mělo být co nejdřív.
Martina Kinská (*1978) pochází z Malé Horky u Železného Brodu. Vystudovala DAMU – obor dramaturgie a obor teorie a kritika. Je to spisovatelka, režisérka, divadelní a filmová dramaturgyně, od roku 2005 členka Švandova divadla v Praze.
Bohumil Brejžek
Foto archiv Martiny Kinské
