Byla to doba, kdy prastaré civilizace východu procházely zenitem svého vývoje, anebo již byly na sestupu. Směrem na sever pak už jen prales, občas nějaká osada s polozemnicemi. Bronz je používán již i středními vrstvami, ale ani kámen není v té době ještě zapomenut. Železo teprve začíná ukazovat, že svými vlastnostmi bronz záhy překoná. Zatím je to jen luxusní ozdoba na majetku lidí z nejvyšších vrstev. Z jihu putují vzácné nádoby, olej, voňavky, zbraně. Směňují se za sůl, jantar a kožešiny. Tak to asi vypadalo v Evropě v době, o které píšu.
Demokracii, tak jak ji známe dnes, v té době nehledejme. Je to sice slovo řeckého původu, ale olympijských her se nesměli účastnit cizinci, otroci a ženy. V tom posledním případě se žádné testy neprováděly. Sportovci museli soupeřit nazí a tím byl problém vyřešen. Repertoár byl velmi skromný. Běh na délku jednoho stadionu, což nebylo sportoviště, ale délková míra asi 192 metrů. Běhalo se po rovných tratích a běh se postupně prodlužoval.
Prvních čtrnáct olympiád byl pouze běh. Postupně se přidal hod oštěpem, hod diskem, skok do dálky (s bronzovými závažími v každé ruce) potom box, zápas a pětiboj. Vítěz obdržel na konci her věnec z olivových ratolestí. Skromné, že? Bylo to však v době, kdy se ještě hrálo na čest. Vítěz získal nesmrtelnou slávu, a i tu nejmenší řeckou vesničku proslavil po celé zemi. Byl uvítán s poctami, byla mu postavena socha v chrámu, a pokud byl nemajetný, obec si vzala na starost jeho doživotní opatrování, se vším všudy.
Význam her byl i politický a vojenský. V době her se nevedly války, do posvátného okrsku nikdo nesměl se zbraní. Porušením olympijského míru si viník říkal o takové opovržení, že zákaz raději respektoval. Tyto oslavy krásy a síly lidského těla byly zakázány fanatickými křesťany, někdy kolem roku 394 našeho letopočtu. Od té doby bylo jediným sportem mít sepnuté ruce a kolena odřená od klečení.
Uplynulo neskutečných 1500 let, než přišla chvíle jejich znovuzrození. Podle tradice začaly znovu v Řecku. Prazvláštní náhodou byl vítězem marathónu Řek, což ostatní považovaly za posvátnou symboliku. Dokonce i podle tradice mohl potom doživotně navštěvovat jednu restauraci, kde se stravoval zdarma.
Další hry a jejich popis, to už by bylo nošením dříví do lesa. Olympijské hry se staly sportovním svátkem celé planety. V roce 1924 se přidaly hry zimní a od roku 1936 jsme si zvykli na štafetový běh s olympijským ohněm. Je vždy zapálen v ruinách Héřina chrámu v Olympii. Tehdy, v roce 1936, vedla trasa této štafety i přes Československo.
Novodobé olympijské hry prožívají svoje dětské nemoci, stejně jako ty starověké. Až jich budou téměř tři stovky, jako těch předešlých, snad se do nich zase vrátí étos, odpadnou odporné politické kalkuly napříč planetou, komerce, peníze a zisk. Zůstane jen sport a pro vítězství budou platit jen pravidla kdo rychleji, výše, silněji.
