V každém případě jde o jednu z těch dějinných událostí, jejíž důsledky pociťujeme dodnes. Vše začalo tím, že Judea se stala roku 6 n. l. římskou provincií, spravovanou římským prefektem, sídlícím v Caesareji. Nejznámějším z nich se stal Pilát Pontský, který byl vůči záležitostem místního židovského obyvatelstva značně necitlivý a možná jim ani pořádně nerozuměl nebo to nepovažoval za důležité. V důsledku toho došlo k ukřižování židovského proroka Ježíše poté, co ho židovský velekněz uznal vinným z rouhání, ovšem odsoudit k smrti ho mohl římský prefekt. Což nakonec Pilát na židovský nátlak učinil. Aniž samozřejmě tušil, co tím způsobí, a nepřikládal tomu větší váhu – Judeu považoval za zemi, „kde je víc proroků než štírů“.
Roku 44 n. l. se pod přímou římskou správu dostala celá Palestina. Prefekti, kteří tuto oblast spravovali, byli však stále více neschopní udržet v zemi pořádek. Nejenomže se k židovskému obyvatelstvu a jeho náboženskému monoteistickému vyznání chovali arogantně a přehlíživě, ale také neuváženě zvyšovali daně a místo řádné správy již tak problematické provincie se spíše snažili získat co nejvíce pro sebe. Pochopitelně se proti nim ze strany Židů zvedala stále větší vlna odporu, ale značně nejednotná, odrážející obrovskou rozštěpenost židovské společnosti. Nejvíce vynikaly tyto čtyři skupiny:
- Esejci, zbožní Židé, kteří se soustředili spíše na záchranu židovského odkazu. Když poznali, že židovské povstání Římané nejspíše potlačí, odebrali se k Mrtvému moři, hlavně oblast Kumránu, a tam si žili dál po svém v podstatě jako sekta. Památkou na ně jsou svitky, které ukryli v tamních jeskyních a které byly objeveny roku 1947.
- Farizejové hlásili návrat ke službě Hospodinu. Neuzavírali se do sebe jako esejci, naopak pro své názory se snažili získat další stoupence a měli oporu v širokých vrstvách prostých Židů.
- Saduceové, jeruzalémská kněžská aristokracie, se sice měli především starat o modloslužebné záležitosti, spíše se ale věnovali prosazování svých vlastních politických a mocenských zájmů.
- Zelóti, čili horlivci, především „horlili“ za boj proti římské nadvládě, hlavně proti placení daní Římanům. Jejich pojetí víry se podobalo tomu farizejskému, ale bylo mnohem radikálnější a nabývalo někdy až podoby terorismu. Přišli také s novým způsobem likvidace svých nepřátel – vraždili je dýkami uprostřed hustého davu, v němž se potom ztratili.
A to stále ještě nebylo všechno. V zemi vedle zélotů řádily další malé tlupy banditů, které mohly díky úplatnosti římských úředníků beztrestně olupovat umírněné občany. Ve městech se rozmohly nepokoje a výtržnosti, chaos v provincii se stále zvětšoval a přestávaly platit zákony, jak římské, tak židovské. Poslední římský prefekt v Judeji, Gessius Florus (64 – 66), ke zklidnění situace v provincii nijak nepřispěl, naopak svými rozhodnutími Židy neustále popuzoval, i když těžko říct, zda úmyslně nebo z bezohlednosti. Vrcholem pak bylo, když nechal vyplenit poklad uložený v židovském Chrámu v Jeruzalémě. To už bezprostředně vedlo k propuknutí židovského povstání, během něho radikální zelóti vypálili archív, kde byly uloženy dlužní úpisy. Tím si získali vrstvu chudých obyvatel, které tak vlastně jednorázově oddlužili. Spolu s nimi dobyli původně židovskou pevnost Masadu, kterou však nyní měli v držení Římané, a v Chrámu židovští kněží přestali přinášet oběti za římského císaře. Zelóti během tohoto povstání bojovali nejen proti Římu a římským vojákům, kteří ostatně Jeruzalém brzy opustili, ale také proti svým soukmenovcům, kteří chtěli konflikt urovnat mírovou cestou. Mezi ně patřily zejména vyšší bohatší vrstvy, ať už světské nebo kněžské. Velekněze Ananiáše zéloti dokonce zavraždili. Brzy se však začali názorově štěpit i oni sami.
Řím samozřejmě nemohl v Judeji trpět nějaké povstání a nezbylo mu, než se ho pokusit potlačit vojenskou silou, i když sám se po svržení císaře Nera v roce 68 potýkal s vládní krizí. Do Judeje se vydal vojevůdce Vespasianus, který se nakrátko i stal císařem, se třemi legiemi a dalšími pomocnými sbory, celkem asi 60 000 mužů. Římské vojsko si nejprve podmanilo severní část provincie Galileu, potom postoupilo dál na jih a dobylo okolí Jeruzaléma. V tom tehdy již zuřila občanská válka, v níž proti sobě stály frakce jednotlivých vůdců povstání. Vespasianus postupně dobyl Nové město a jeho muži se přiblížili k hlavnímu opěrnému bodu města, Antoniově pevnosti a Chrámové hoře. Nakonec byl 11. srpna roku 70 vypálen Chrám a zbytek města padl během následujícího měsíce. V té době již Vespasianus nebyl císařem, protože tento titul přenechal svému politickému spojenci Titovi. A Titus poručil většinu Jeruzaléma srovnat se zemí. Proto se i zničení Chrámu klade za vinu právě jemu, i když byl zapálen proti jeho vůli. Titus totiž zelótům již dříve vzkázal: „Já vás k tomu nenutím, abyste toto místo poskvrňovali. Změníte-li místo boje, žádný Říman se k posvátným místům ani nepřiblíží, ani je nepotupí. Zachovám vám Chrám i proti vaší vůli“. Zéloti však „místo boje“ nezměnili.
Jeruzalém tak přišel o svůj Chrám, přesněji Druhý chrám, již podruhé, protože ten První chrám, postavený králem Šalamounem, byl vypálen roku 586 př. n. l. při dobytí Jeruzaléma vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. Po této události následovalo babylonské zajetí Židů. Druhý chrám potom asi 70 let po této události postavili ti, kteří se z toho zajetí vrátili. Nemohli však do něj vrátit původní modloslužebné předměty, Archu úmluvy, v níž byly uloženy desky s Mojžíšovým desaterem, nádobu s manou připomínající putování Židů pouští a Áronovu hůl, které se mezitím ztratily.
Druhý chrám nebyl nikdy obnoven, jen se z něj dodnes zachovala část jeho vnějšího opevnění, tzv. Západní zeď či Zeď nářků. Neexistence ústředního židovského chrámu, jehož úlohu přebraly lokální synagogy, se stala faktickým základem pro diasporu, rozptýlení Židů po světě, které v podstatě trvá dodnes. Proto také má zničení Druhého chrámu tak zásadní dějinný význam.
Třetí chrám bude podle jejich věrouky zbudován až s příchodem Mesiášem, předpovězeným v závěru Starého zákona. Obnovení Chrámu na původním místě by ovšem znamenalo zboření muslimské svatyně Skalní dóm postavené na Chrámové hoře v 7. st. n. l .
Po tom, co padl Jeruzalém, kladlo Římanům odpor již jen několik pevností, např. Héródeion, Macháirús a Masada, které Římané postupně dobyli. Nejdéle vydržela Masada, která padla po dlouhém obléhání až roku 74 n. l. poté, co její hradby prorazila římská obléhací věž. Její obránci potom spáchali sebevraždu, čímž První židovská válka skončila. Její důsledky byly pro Židy drtivé. Jeruzalém zůstal v troskách, mnohé osady v Judeji se vylidnily, část Židů odešla ze země, obyvatelstvo značně zchudlo. V letech 132 – 135 se Židé v Judeji postavili pod vedením Bar Kochby Římu podruhé v tzv. Druhé válce židovské, opět neúspěšně. Bezprostřední příčinou tohoto povstání bylo to, že římský císař Publius Aelius Hadrianus nechal roku 131 na místě Jeruzaléma, resp. jeho trosek, založit římské město Colonia Aelia Capitolina, kam zakázal Židům přístup. Prohrou v Druhé válce židovské potom Židé svůj vlastní stát, byť podřízený Římu, na dlouho ztratili. Obnovit se jim ho podařilo až roku 1948, kdy vznikl Izrael.
