Galerie hlavního města a Ústav dějin umění Akademie věd ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem připravily výstavu „Topografie sutin“ téměř neznámého a dosud nevystaveného souboru fotografií Josefa Sudka (1896 – 1976), zobrazující Prahu poničenou v roce 1945 událostmi druhé světové války. Nešťastný nálet spojeneckých vojsk ze 14. února 1945 zasáhl především pražské Nové Město, kde byl nejvíce poškozenou památkou Emauzský klášter. Série fotografií z jeho sutin tvoří největší část Sudkova souboru zachycujícího poválečnou Prahu.
Počátkem května 1945 pak proběhlo Pražské povstání, které zanechalo nenapravitelné škody v historickém centru města, například na Staroměstské radnici, jejíž část musela být důsledkem válečného řádění později stržena.
Vystavený soubor je v kontextu Sudkova díla výjimečný. Představuje fotografický vhled do nitra města a jeho památek v prvních dnech míru, kdy se autor snímáním obyvatelů Prahy, kteří přihlížejí ruinám historického centra, zcela ojediněle přiblížil reportážní fotografii.
Mezi důležité kapitoly souboru patří až surrealistické zobrazení situace, v níž se ocitla okupovaná země, a to prostřednictvím pohledů do protektorátního skladiště zabavených kovových soch z pomníků (často národních osobností), jež čekaly na roztavení pro válečné účely v areálu u holešovického přístavu na Maninách.
Z fotografií vzniknul nepříliš vyvedený kalendář
Sudkův soubor, čítající v dochovaných negativech necelé čtyři stovky snímků, vznikl nejspíše na zakázku pro nakladatele Václava Poláčka, u kterého posléze vyšel pouze v nekvalitním tiskovém provedení Pražského kalendáře 1946 s podtitulem Kulturní ztráty Prahy 1939–1945. Výstava představí i tento kalendář, zahrnující 53 Sudkových fotografií, některé písemné dokumenty týkající se zakázky, jakož i početné dosud nepublikované snímky. Mnohé z nich vznikly nejspíše pouze ze Sudkova osobního zaujetí námětem.
Vystavené fotografie zahrnou jak autorské pozitivy, nově objevené v některých sbírkách, především v Archivu hlavního města Prahy a v Uměleckoprůmyslovém museu, tak nové printy z originálních negativů, uložených v Ústavu dějin umění Akademie věd, jež zhotovil fotograf Vlado Bohdan.
Vedle prací Josefa Sudka bude představen soubor fotografií stejného námětu od jiných fotografů i autorsky neoznačené snímky z archivů několika paměťových institucí. Jedním z témat, na které výstava kriticky poukazuje, je fotografie jako médium zprostředkování zásadních historických událostí.
Sudkův příklad nabízí překonání zažitého pohledu na fotografii jako průhled do minulé události a zdůrazňuje obrazovou kvalitu těchto záznamů, jež bývá často opomíjena. Pohled na archivní kopie, jaké se dochovávají převážně v malých formátech, navíc nejednou nalepené na popsaných kartotéčních listech či v tematických albech, nás od podobného čtení často odvádí. I Sudkovy pozitivy, pokud se dochovaly, existují až na výjimky pouze v nevýstavních, malých a často i nefinálních kopích.
Zarámováním těchto fotografií a jejich pověšením na zeď tak výstava v Domě fotografie v Revoluční 5 v Praze 1 nabídne možnost jejich nového nahlížení v jiném, uměleckém či galerijním kontextu, bez doprovodu hutného historického vysvětlení.
Fotografie nezvětšoval, prý by tím obrázek ztratil
Josef Sudek (1896 v Kolíně – 1976 v Praze) je světoznámý český fotograf, který většinu života prožil v Praze a velmi rád ji i fotografoval. Mezi léty 1928–1976 měl profesionální fotografický ateliér na Újezdě pod Petřínem. Svůj čas dělil mezi zakázkovou práci a volnou tvorbu, kvalita jeho práce je však ve všech polohách výjimečná jak umělecky, tak technicky. V zakázkách se věnoval hlavně reprodukování uměleckých děl, reklamní fotografii či fotografování památek. Období Protektorátu se pro Sudka stalo zlomovým – ve své volné tvorbě se ponořil do intimnějších a osobnějších námětů, zejména zátiší (např. cyklus Okno mého ateliéru) či zahrad svých přátel (Hany Wichterlové a Otty Rothmayera).
Před válkou pracoval Sudek jako knihař v Nymburce, v jednadvaceti letech ho na italském bojišti zasáhla granátová střepina do pravé paže, která mu byla později amputována.
Během následného pobytu v pražské Invalidovně vznikl jeden z jeho prvních fotografických cyklů. V roce 1920 se Josef Sudek stal členem Klubu fotografů – amatérů a Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1922 jej přijali na grafickou školu. O dva roky později už spoluzakládal Českou fotografickou společnost a v roce 1927 si otevřel vlastní ateliér a živil se jak reklamní, tak portrétní a krajinářskou fotografií.
První samostatnou výstavu měl v roce 1932. Přes tělesný handicap používal těžké staré fotoaparáty a postupem času zcela upustil od zvětšování snímků, když vytvářel kontaktní fotografické kopie z velkoformátových negativů. Levou rukou zvládl obstarat všechny úkony nutné k fotografování: zakládání filmu, expozici i vyvolávání snímků.
Nejvýznamnější fotografie vytvářel od čtyřicátých let, vedle panoramatických vedut (Praha, Mostecko) jsou to portréty a lyrická zátiší, například cyklus Okno mého ateliéru, Procházka po mé zahrádce, cyklus Zátiší, Malostranský hřbitov, Vzpomínka na pana kouzelníka).
Sudkova pozůstalost, o kterou se starala Anna Fárová, čítá 7000 položek, z toho je 21660 pozitivů, 54 519 negativů a 618 výtvarných děl (obrazy, kresby, sochy, grafiky). Dílem Josefa Sudka se inspirovalo mnoho fotografů, například Jan Reich, který po Sudkovi získal jeho kameru.
Galerie Josefa Sudka a ateliér
Pozůstalost fotografa nyní spravuje Uměleckoprůmyslové museum, které v roce 1995 zřídilo Galerii Josefa Sudka v jeho posledním bydlišti na Hradčanech, v domě U Kamenného sloupu neboli U Slunce a Luny na adrese v Úvoze 24. Aktuálně tam až do konce srpna probíhá mistrova výstava Privatissima 10.–70. let.
Jako výstavní prostor slouží také replika Sudkova ateliéru na Újezdě. Na jaře 1985 tu málem uhořela fotografova sestra Božena Sudková a do ruiny se už nikdy nevrátila. V létě 2000 byla postavena jeho replika.
