A především, Tolkienova díla, to není jen svět Silmarillionu a Ardy a Pána prstenů, i když ty nesou to největší poselství – nutnost boje proti absolutnímu zlu i za tu nejvyšší cenu. Určitě proto, že se v Tolkienově mysli začaly celkem logicky objevovat v roce 1917, kdy se v zázemí zotavoval ze zákopové horečky.
Čtenář, který se zamiloval do Pána prstenů, odpustil Hobitovi styl určený dětem a překonal jistou suchopárnost Silmarillionu, musí při čtení Tolkienových „pohádek“ (technicky vzato spíše novel) pocítit rozpaky a nejspíš i zklamání. V roce 1992 u nás vyšly tři, Kovář z Wootton Major, Nimralův list a Farmář Giles z Hamu. Kromě toho, že nemají vůbec nic společného s legendariem Středozemě, působí navíc dojmem, jako by je napsal nějaký úplně jiný autor.
Nejpochopitelnější z nich zůstává epický příběh Farmář Giles z Hamu (1949, v němž úplně obyčejný vesničan zažene obra, ochočí si draka a stane se králem. Tolkien ho, jako jiná svá díla, napsal především pro své děti a pojal jej jako určitou parodii na středověké rytířské příběhy. Tesklivý Kovář z Wootton Mayor (1967) se oproti tomu ubírá úplně jinou cestou. Jeho hlavním hrdinou – spíše hrdinkou – je drobný předmět, hvězdička, kterou obyvatelům Wootton Major daroval Král víl. Získá ji to dítě, které ji najde ve svém kousku svátečního koláče, a po následujících 24 let mu slouží jako propustka do Země víl, kam se jinak smrtelník nedostane. Po uplynutí této doby se dosavadní držitel hvězdičky, nikoliv bez lítosti, vzdává svého pokladu ve prospěch dalšího dítěte a vše se opakuje, aniž autor vysvětlí pozadí, logiku nebo smysl celého příběhu, snad proto, že se k němu chtěl ještě později vrátit.
Nimralův list (1945) lze charakterizovat jako ponurý, kafkovský příběh bez jasného konce, kde se věci prostě dějí bez ohledu na to, co dělá nebo co si přeje hlavní hrdina. Ten se, mimochodem, v originále jmenuje Niggle, přičemž kořeny tohoto jména tkví ve staronorštině a znamenají cosi jako hrdina nebo šampion, Překladatelská licence se v tomto případě zachytila na Niggleově posedlosti namalovat dokonalý list stromu, pak dokonalý strom a nakonec i dokonalou krajinu kolem něj. Nimrá se s tím tak dlouho, že hory na obzoru stihne jen naznačit, než pro něj přijede Kočí a odveze ho kamsi, kde musí tvrdě pracovat. Po určité době „lékaři“ rozhodnou, že už je dostatečně zralý na to, aby postoupil dál, a Niggle se ocitne v obraze, který namaloval. „Šampionem“ je pro lékaře v tom smyslu, že strom namaloval dokonale jako předstupeň hor, které jsou vlastně Niggleovým (a nejen jeho) konečným cílem. V reálném světě, který si umění malby nijak necení, je ovšem Niggleův obraz posléze zcela zničen.
Jakkoliv tyto novely lákají k různým interpretacím, Tolkien sám byl ostře proti tomu, aby se v nich hledaly jakékoliv alegorie. Nakonec je to však možná i úplně zbytečné. Právě srovnání s Kafkou nás navádí k tomu hledat za podivnými příběhy psychické problémy autora. A také ano. Při podrobnějším studiu jeho životopisu narazíme skutečně na zmínku o blíže neurčených psychických probléme, nejspíše depresivního rázu, které prokazatelně vyústily přinejmenším ve dvě psychická zhroucení, a to v letech 1945-6 a 1948. Můžeme se ptát, zda by k nim došlo, kdyby neprodělal hrůzy první světové války. Víme třeba, že Mrtvé bažiny v Pánu prstenů Tolkien popsal podle bahnitých bojišť v okolí Sommy.
Anebo chtěl Tolkien jen důsledně navázat ma severskou mystiku? Sága Húrinovy děti (2007), je příběhem nejen temným, ale především zcela beznadějným. V naší kultuře jsme zvyklí na šťastné konce, severská mytologie nikoliv. To však pochopíme až při porovnání s jejími originálními díly vcházejícími z lidové tradice. Kletby tam popsaní někdy nelze zlomit vůbec žádným způsobem, stejně, jako je tomu v Húrinových dětech. Anebo se depresivně smýšlející autor věnoval žánru temné ságy jen proto, že mu vyhovoval ze všech nejvíc?
