Jak se člověk k tomuto koníčku dostane?
Pojem urbex neboli urban exploration, česky městský průzkum, je poměrně novým fenoménem, který jsem prvně zaznamenal někdy před osmi lety, kdy se rodily první české stránky na sociálních sítích, věnované dokumentaci a průzkumu opuštěných budov. Mne však opuštěné stavby a podzemí vábily již od dětství, kdy jsme s kamarády prolezli každou ruinu v okolí. Když jsem byl ještě malý kluk, tak neexistovaly mobilní telefony, tablety, sociální sítě a my si museli zábavu vymýšlet sami. Po škole nepřipadalo v úvahu doma vysedávat u internetu. Prostě jsme doma odhodili školní tašku a pospíchali ven za opravdovým dobrodružstvím. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal na pražském Strahově a Břevnově, kde v té době bylo plno opuštěných barokních statků, které nám poskytovaly dokonalou kulisu k prvním dobrodružným výpravám, na něž se nezapomíná. Někdy v osmi letech mne také táta přivedl k fotografování, kdy mi věnoval mou první analogovou zrcadlovku, a ve fotokomoře, kterou jsme doma měli, mne učil alchymii vyvolávání fotografií. V pozdějším věku se láska k opuštěným stavbám a k fotografování opět protnuly a já začal tato místa cíleně vyhledávat a fotografovat. Pořízené fotografie jsem postupem času začal vyvěšovat na svém profilu na Facebooku a v té době mne oslovil kamarád, jestli bych nechtěl jít dělat spolusprávce v té době již velkých urbexových stránek. Odpověděl jsem mu však, že ani v civilním životě nerad nastupuji do „rozjetého vlaku“. A to byl vlastně impuls, proč jsem si založil vlastní stránky s názvem Otisky času, na kterých pravidelně přináším fotografie opuštěných staveb.
Proč se urbexu věnujete a co se vám na něm líbí?
Urbex je pro mne především velkým koníčkem a zároveň dokonalým únikem za hranice všedních dní. Jelikož ve volných chvílích rád vyrážím na výlety, tak se vždy snažím to spojit i s návštěvou nějakého toho dávno opuštěného místa. To znamená, že než někam vyrazím, sednu si nad mapu a k internetu a kolikrát dlouho do noci hledám a zjišťuji, co zajímavého se v okolí nachází, ale nejvíce si cením objevů, na které narazím úplnou náhodou sám. Je to už možná trochu „nemoc“, ale kdekoli se pohybuji, pořád se rozhlížím, jestli někde neuvidím nějakou tu opuštěnou stavbu. Jakmile něco takového zahlédnu, musím hned jít dané místo okouknout, zdali jsou nějaké možnosti, jak se dostat dovnitř. Mezi základní pravidla urbexu ale platí, že urbexer se nikam nevlamuje, nic si z míst kromě vlastních fotografií neodnáší a s ničím pokud možno nemanipuluje, aby vše zůstalo přesně tak, jak bylo před jeho návštěvou. Když štěstí přeje a najdu nějakou tu skulinu, jak se dostat dovnitř, tak si vždy místo projdu od sklepa až po půdu, vše si pečlivě prohlížím a přemýšlím nad kompozicemi, které si následně vyfotím. Doslova miluji tu zvláštní atmosféru, kterou opuštěné stavby vyzařují, představuji si, jaké asi děje se tam udály, jací lidé tam žili nebo pracovali, jaké byly jejich osudy. A zároveň mě baví tu atmosféru místa zachytit i fotoaparátem, abych ji mohl předat prostřednictvím fotografií i ostatním lidem, kteří by třeba sami neměli odvahu dané místo navštívit. Dalším důvodem, proč se průzkumu opuštěných míst věnuji, je ten, že chátrající stavby velice rychle mizí, jsou bourány nebo ničeny zloději a vandaly, a tak jsou někdy fotografie jedinými němými svědky, jak takové místo vypadalo, než definitivně zaniklo. A v nepolední řadě mě na urbexu láká takové zvláštní napětí a adrenalin, které při svých výpravách zažívám.
Organizují se návštěvníci opuštěných míst?
Již někdy od roku 2012 se u nás přes sociální sítě začala dávat dohromady komunita kolem urbexu. V té době se tomu věnovalo poměrně málo lidí, kteří si mezi sebou vyměňovali lokace a organizovali společné výpravy, srazy, ale s příchodem jistého boomu urbexu okolo roku 2015 se z tohoto fenoménu stala módní vlna a komunita se sice rozrůstala, ale lidé si čím dál tím víc začali místa před sebou vzájemně tajit a soutěžit, kde kdo byl první. Mne tato jistá rivalita ale nikdy moc nebavila, a jelikož já osobně jsem spíše solitér, tak od samého začátku jsem jezdil na opuštěná místa sám, protože při fotografování potřebuji mít klid a soustředění. Samozřejmě občas udělám výjimku a vyrazím na společnou akci s kolegy, o kterých vím, že jsou spolehliví, což je u tohoto koníčku velice důležité.
Které místo jste navštívil jako první?
Jedno z úplně prvních míst, které jsem navštívil cíleně za účelem urbexového fotografování, byly Milovice, kde jsem prozkoumával a dokumentoval ruiny zanechané po pobytu Rudé armády, které se již většinou do dnešních dní nezachovaly, nebo již byly zrekonstruovány. Dalším místem, kam jsem se rád vracel, byla kladenská Poldovka, kterou jsem dokumentoval v průběhu let, jak byla postupně rabována zloději kovů a následně srovnána se zemí buldozery, čímž definitivně skončila někdejší sláva a chlouba kladenské oceli.
A nejzajímavější místa v Praze a ve Středočeském kraji?
Těch zajímavých míst byla za ta léta, po která se urbexu věnuji, již celá řada, jelikož rozsah mých urbexových zájmů je poměrně široký a zahrnuje opuštěné vily, nemocnice, sanatoria, továrny, zámky, ale třeba i stará důlní díla, pozemní továrny, pražskou kanalizaci atd. Co se pražských lokací týče, tak bych rád vypíchl třeba továrnu Praga, výrobní haly vysočanské ČKD, pekárnu a mlýn Odkolek, dnes již neexistující železniční depo v Bubnech, výtopnu Veleslavín, prosecké podzemí nebo třeba vilu nejmenovaného známého uprchlého miliardáře. Ve Středočeském kraji mne za ta léta nejspíš nejvíc zaujal opuštěný a zapomenutý ústav jaderného výzkumu nedaleko Říčan, o jehož existenci neměli tušení ani v Úřadu pro jadernou bezpečnost.
Navštívil jste někdy záložní nemocnici v Jílovém u Prahy?
Ano, jelikož mám v Jílovém u Prahy chatu, kam jezdím od útlého dětství, tak budovu této záložní nemocnice jsem sledoval dlouhou dobu. Již od doby minulého režimu na mne působila jakýmsi dojmem „nedostupného“. Tím, že se v té době jednalo o budovu, která podléhala utajení, tak ani samotní obyvatelé Jílového nevěděli, jaký je pravý účel stavby, kterou měli dennodenně na očích. Tuším, že v roce 2012 z nemocnice odešel správce a hlídač v jednom, který v nemocnici do té doby bydlel, a tehdy se tato stavba stala bodem mého zájmu, neboť jsem toužil nahlédnout dovnitř a moci si to tam vše nafotografovat. Asi půl roku po odchodu správce jsem objevil pootevřené okno v patře, kterým jsem vlezl dovnitř, a celou budovu si mohl detailně prohlédnout a nafotit. V té době byl celý areál ještě na české poměry neuvěřitelně zachovalý, a tak jsem se tam v průběhu let vracel a dokumentoval a zároveň sledoval postupnou devastaci, jak místo následně pomalu, ale jistě objevovali zloději, vandalové a sprejeři. V dnešní době je budova prodána a má začít rekonstrukce, kdy se ze záložní nemocnice má stát bytový dům.
Máte v plánu nějaké další místo , které vás láká?
Jak jistě dobře víte, tak dalším z nepsaných pravidel urbexu je neprozrazovat přesné názvy lokací, aby se k nim zbytečně nepřitahovala pozornost zlodějů nebo vandalů, kteří takové místo dokážou zničit rychleji než zub času. Těch míst mám v plánu navštívit teď celou řadu, ale jelikož jich v mém okolí neustále ubývá nebo jsem jich už většinu stačil navštívit, tak se postupně vydávám dál, jako třeba do Sudet, Krušných hor a dále za hranice České republiky.
Co byste poradil případným zájemcům o tento nevšední koníček?
Tady budu stručný. Snad jen to, aby byli zájemci hlavně opatrní, neboť urbex je koníček dosti nebezpečný, kdy konstrukce staveb už nejsou v nejlepší formě a při vstupu na taková místa musí být člověk obezřetný a dávat na sebe dvojnásob pozor, aby se někam nepropadl nebo mu něco nespadlo na hlavu.
Další zajímavé fotografie z míst lidmi dávno opuštěných je na facebookových stránkách Petra Paulů Otisky času
