• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Petr Vacek: Během lockdownu zmizel čas. Jako by mi rok života utekl mezi prsty

    24.5.2021
    Jitka Kačánová

    Petra Vacka znají televizní diváci jako broučkaře a ekologa Tomáše Jordána z nekonečného seriálu Ulice. Ten ho teď také zachraňuje, protože slavná Ypsilonka, jejíž je více než třicet let součástí, i divadlo Na Jezerce, kde má další herecké i režisérské projekty, jsou zatím stále nuceně bez diváků. Už se ale na ně chystají a nacvičují. Vacek se ale bojí, že během lockdownu hodně zlenivěl. A jestli jsme z něj něco pochopili? Nějaké změny k lepšímu vidí. Jen se bojí, aby už nebylo pozdě.

    Jak prožíváte už přes rok trvající pandemii?

    Snažím se ji prožívat s co možno nejveselejší myslí. Samozřejmě, že jsou problémy a skoro rok už nemůžu pracovat. To není nic příjemného. A nejenom psychicky. Už se začínám obávat, abychom jako rodina neskončila na podpoře. Ale vždycky si říkám, že jsou lidi, kteří jsou na tom hůř. Nám se třeba skoro nic nestalo. Já jsem tím covidem prošel, sice to nebylo úplně jednoduché, ale jsem bez následků a rodina je zdravá.

    Čemu se právě teď věnujete?

    I když nehrajeme, tak se na to připravujeme. V divadle Na Jezerce jsem těsně před tím, než to přišlo, nazkoušeli představení Naprostí cizinci podle slavného italského filmu. To jsme uvedli jednou a pak už ne, tak je potřeba si to čas od času lehce připomenout a budeme to zkoušet. Pak jsme tam předělali představení Charleyova teta a také jsme si ho zkusili. Bylo zajímavé zjistit, že po roce karantény jsem zapomněl mluvit a neumím se ani hýbat. Je to nepříjemné, ale je to logické. Pokud něco netrénujete rok, tak ty schopnosti si zhorší. Třetí představení, a na to nemůžu zapomenout, je hra, kterou jsem si napsal o Karlu Čapkovi, jmenuje se to ze života Čapka. Zatím to má před premiérou. Kromě toho stále točím na Nově v seriálu Ulice. Sice ne moc, ale občas se něco naskytne. A taky jsem začal pomáhat v jedné neziskovce jménem Letní dům. Snažím se jim trošku dělat PR. Je to spolek, který jezdí na návštěvy do dětských domovů, kde jim poskytuje psychologické poradenství, pomáhá pěstounům a chodí do rodin, kde hrozí odebrání dítěte, a snaží to tu situaci nějak odborně vyřešit tak, aby k jeho odebrání vůbec nedošlo. Protože než něco napravovat, tak je lepší, aby se to vůbec nestalo.

    Lou Fanánek Hagen: Chci, aby se to brzy zlomilo a my mohli zase hrát!

    Jak vám chybí Ypsilonka?

    Teď jsme tam byli a točili nějakou reportáž, a já měl pocit, že jsem zase ve světě, který mi strašně chybí. Hrozně se na ni těším, ale zároveň se trošku bojím, protože zjišťuji, že jsem strašně zlenivěl. Představa, že večer mám někam jít a něco tam dělat… když teď jsem si zvyknul chodit spát třeba v půl jedenácté. Je to hrozně příjemné a pohodlné. Říká se, že když se člověk stane bezdomovcem, tak se z toho musí dostat do roka, nebo jinak na všechno úplně rezignuje. A já na sobě takové bezdomovecké pnutí pozoruji. A druhá věc – strašně mi zmizel čas. Mám pocit, že ten lockdown byl v podstatě nedávno. Protože jak nic není, tak se nemáte v tom plynutí toho času čeho zachytit. A vlastně mám pocit, jako kdyby mi rok život jen tak zbůhdarma protekl mezi prsty. Najednou jsem o rok starší, šedivější, vrásčitější, ale nic se za tu dobu jakoby nestalo. Nic jsem nedokázal, nic jsem neudělal. To je strašně zvláštní jev. Nevím, jestli to má ještě někdo jiný, ale já to takhle vnímám.

    Když se vrátím k Ypsilonce, jste tam od už roku 1989. Co vás na souboru tohoto divadla baví nejvíc?

    To jste si vlastně odpověděla už tou otázkou. Ten soubor. Ale je nutné říct, že každý má vrcholné období Ypsilonky někdy jindy. Největší pamětníci říkají, že bylo v počátcích souboru, že to byla sláva veliká a úžasná představení jako Michelangelo a tak. A já mám pocit, že to vrcholné období bylo, když já jsem byl mladý, když jsem tam přišel. A já si na tom trvám a myslím si, že v tu dobu to bylo opravdu divadlo mimořádného, světového významu. Že nikdo jiný takové divadlo nedělal. A myslím si, že svým způsobem nebyla Ypsilonka v těch vrcholných představeních dodnes překonaná. Jako byla Amerika, Mozart v Praze, Ďábel, který sliboval hory, doly, Sebevrah. To podle mě byla neskutečná představení. Ypsilonka si drží svou úroveň dál, ale pro mě to bylo vrcholné období a možná, že to bylo tím mládím. V divadlech bývaly někdy takové tradice, že mladý herec, když přijde, je kandrdas, musí se převlékat na záchodě a musí starým hercům chodit pro pivo, takovéto fórky, tak to v Ypsilonce nikdy nebylo. Jak to bylo malé, studiové divadlo, tak bylo velice rovnostářské.

    Václav Neckář: Nic pozitivního na „koronavirové době“ neshledávám

    A pamatuji se, že jsem tam přišel a uctivě jsem všem vykal, a Mirek Kořínek mi říkal: „Co blbneš, my si tady všichni tykáme.“ A pak jsem tam s nimi léta letoucí žil, a teprve jenom teď mi dochází, vedle koho jsem to byl. Lábus, Kaiser. Lidé je znají jako ty srandisty, ale to jsou neskutečně dobří herci a třeba ten Olda, tak co se o něm ví jsou dejme tomu nějaké skandály a alkohol, ale že to byl vždycky strašně laskavý a milý kolega, který vás na scéně, přestože to byla hvězda světové úrovně, a tam vystoupí nějaký dvacetiletý pako jako já, a on se na tom jevišti stáhne a nechá mě zahrát a neskáče mi do toho a neupozaďuje mě. To jsou strašně skvělí lidi. Tam nikdy nebyly nějaké hvězdné manýry. Myslím si, že Ypsilonka je jev, který je neopakovatelný.

    Máte nějakou zamilovanou roli?

    V Ypsilonce, i když nevím, jestli to ještě budeme hrát po lockdownu, už skoro 25 let hrajeme představení Hlava medúzy. A tam hraji Clauda Villebraquina. Táhne mi na šedesát, a když jsme začínali, tak věta: „Chlapík zhruba třicetiletý“, byla pravda. Hrajeme tam s Jarinkou Kretschmerovou a s Mirkem Kořínkem a s Martinem Janoušem, a Lába, což je hlavní role, ten za to kdysi dostal Thalii, když se to nazkoušelo. To je moje milovaná role. Pak jsem vždycky miloval Prodanou nevěstu, kde hraju koktavýho Vaška. A pak jsem strašně rád hrával Ameriku. A Na Jezerce mám moc rád Charelyho tetu, protože tam mám hlavní roli a můžu se opravdu vyblbnout. Všechno, co hrajI, hraji rád.

    Milan Šteindler: Čemu nemůžete vzdorovat, tomu se musíte vysmát!

    Již jste zmiňoval seriál Ulice, jehož jste dlouhá léta součástí. Jak jste se vy i seriál za ta léta proměnil?

    Seriál se podle mě proměnil několikrát. Je tam třeba ještě Vašek Svoboda jako Lumír s Jaroslavou Obermaierovou jako se starou Niklovou. To jsou takoví poslední mohykáni. No a já. Za ta léta se charaktery těch postav proměnily. Lumír býval padouch. Ze začátku to byl až gangsterský podnikatel. A dnes je ta postava úplně jiná. Já jsem se myslím po těch letech dostal k podstatě té role, protože mě tam před časem dosadili jako ekologa a etymologa, broukaře. A dlouhá léta se ta role takhle nehrála. Hrály se vztahy, rozchody, rozvody, partnerky a tak dále, ale nehrálo se o tom životním prostředí. A teď se tam to téma objevuje mnohem víc. A to je věc, která si ta Ulice s sebou nese od samého začátku – že kromě toho, že to lidi baví a dívají se na to jako na nějakou vatu, když žehlí, tak se v ní tu a tam objeví něco, co je lehce a nenápadně poučného. Ať už to byla osvěta o různých nemocech, nebo třeba různých společenských jevech, jako bylo například domácí násilí nebo teď máme velkou linku o alkoholismu, kde je naprosto skvělá Linda Rybová. Není to jenom zábava a vztahy, to mě na té Ulici velice baví.

    Vy jste tam teď řešil eutanázii. Co si o ní myslíte ve skutečnosti?

    Myslím si, že strašně záleží na přání dotyčného člověka. Já jsem z doktorské rodiny a ti jsou tak nastavení, že se snaží do poslední chvilky člověka zachraňovat. Myslím si, že je důležité to, aby se nepochybilo. Aby si nějaký doktor neřekl, že už to nemá cenu, a nějaký člověk kvůli tomu zemře. Také si ale pamatuji, jak mi jednou táta řekl, že když se pacient rozhodne zemřít, tak s ním už nic nehne a člověk zemře. Také jsem ve svém okolí znal pár lidí, kteří na tom byli zdravotně tak špatně, že už neměli žádný důvod žít a trpěli hroznými bolestmi. Já si myslím, že lidem, kteří to dělají při vědomí a jsou pevně rozhodnutí, by se jejich přání mělo respektovat.

    Janek Ledecký

    Janek Ledecký: Nedovedu si představit smysluplný život bez koncertování

    Pomohla nám současná situace lépe pochopit, jak se máme chovat k sobě navzájem i k přírodě?

    Bojím se, že ne. Možná to vidím zkresleně, ale když brouzdám po sociálních sítích a čtu tam ty výkřiky jako že „Já tak strašně trpím, už dva roky jsem nebyla u moře“ nebo „Potřebuji cítit vítr ve vlasech“, tak mám pocit, že těm lidem vůbec nic nedošlo. Že kolem nich opravdu umírají lidi a že jsou tady rodiny, které zítra nemají na večeři. Myslím si, že jsou lidi, kterým nedojde nikdy nic. Ale přesto bych řekl, že se to nějak posouvá někam k lepšímu. Když sem začínal na Nově, tak mě pozvali do pořadu Áčko, kam jsem šel za Greenpeace. A málem to nenastalo, protože volal sám pan Železný, že žádného ekoteroristu si do živého vysílání nepustí. Mezitím se na Nově vedení stokrát vyměnilo a dnes už i tahle velká společnost vidí, že je potřeba mít určitou společenskou zodpovědnost. Najednou ten přístup je úplně jiný. To vidím jako posun k lepšímu. Otázka je, jak moc a jak rychle se to lepší. A aby už náhodou nebylo pozdě.

     

    Petr Vacek

    Narodil se 1. ledna 1965 v Slaném.

    Absolvent DAMU, hrál v divadle v Hradci Králové, roku 1989 přešel do Ypsilonky, kde je dodnes. Působí také v Divadle Na Jezerce

    Hrál například ve filmech Amerika, Saturnin či Učitel tance nebo v seriálech Zdivočelá země a Ulice.

    Moderoval například pořad Tajemství těla v České televizi.

    Je členem Rady Greenpeace ČR a pěveckého souboru Mišpacha.

    Je podruhé ženatý a má čtyři děti.



    Nepřehlédněte