Za normálních okolností bychom se v této době asi nesetkali, protože byste jezdil po republice se svým tradičním vánočním turné….
Je to tak, letos to mělo být pětadvacáté vánoční turné. První turné jsem udělal, když vyšla deska Sliby se maj plnit o Vánocích a devět dalších, která navazovala na to, že jsem se v roce 1993 nechal vyhecovat a ukecat k tomu, abych napsal vánoční písničku. Nikdy jsem totiž neměl ambice vánočního autora a zpěváka.
Jak tedy došlo k tomu, že dnes jste už pro několik generací posluchačů „vánočním zpěvákem“?
Došlo k tomu tak, že vydavatelství po mě chtělo vánoční písničku na vánoční výběr. Říkal jsem proč ne, ale aby to bylo autentické, tak prostě potřebuju vánoční stromek, vůni cukroví a celou tu vánoční atmosféru, protože jinak to nebude ono. Slíbili mi, že se tedy ozvou v únoru, a já se na to zatím samozřejmě vykašlal.
Vánoční píseň v horkém létě
Písničku Sliby se maj plnit o Vánocích, která vaši vánoční dráhu odstartovala, jste prý nakonec napsal na chalupě v horkém létě. Vzpomenete si, jak to tenkrát bylo?
Jasně, pak na mě totiž přitlačili, takže nakonec jsem ji psal v srpnu na chalupě. Bylo asi třicet ve stínu a nosili mi vinný střiky pod slunečník, dokud jsem „Sliby“ nenapsal. Šlo to docela rychle. Písnička Sliby se maj plnit o Vánocích vyšla na desce Právě teď, kde úvodním singlem byla Pěkná, pěkná, pěkná. Jako druhý singl bylo Právě teď a pak přišly Sliby. A hned zabodovaly na vánočních hitparádách, A další rok znovu. Asi za tři roky přišli z vydavatelství a chtěli, abych připsal dalších devět písniček a udělala by se celá vánoční deska. Nechal jsem se ukecat, zkusil psát a překvapeně jsem zjistil, že žádná deska se mi nepsala tak snadno. Dneska už vím, proč to bylo. Tím důvodem je, že většina z nás má právě tu magii Vánoc pevně zakotvenou někde hluboko v podvědomí jako nejsilnější zážitek celého roku z období, kdy jsme byli děti. Je v tom něco zvláštního, ale když jsem to vánoční album psal, tak stačilo jenom nechat ta spojení, nálady a metafory, vyplout na povrch. Dál to šlo skoro samo.
Čím si vysvětlujete, že vaše vánoční turné bývá u lidí stále tak oblíbené?
Před těmi pětadvaceti lety, kdy jsem vyjel na první vánoční turné, jsem nabral ke kapele ještě smyčcový kvartet. Netušil jsem, že tím je založená tradice už vlastně na zbytek mý kariéry. Moc si toho ale vážím. Všichni v kapele se každý rok na vánoční koncerty těšíme, pokaždé si je užíváme. Málokdo má totiž tu výhodu, že na měsíc a půl v roce úplně kompletně vymění koncertní repertoár. Na normálních, běžných koncertech hraju z každýho alba dvě nebo tři ty nejslavnější věci. Vánočních písniček je dnes už dvanáct a hrajeme je všechny, protože lidi chtějí na vánočních koncertech všech těch dvanáct slyšet.
Změnilo se za ta léta nějak publikum, které na vánoční koncerty chodí?
Najednou začala na naše vánoční koncerty chodit nová generace. Vloni po koncertě, když jsem se podepisoval, přišla taková sympatická mladá dvojice, které jsem si při koncertě všiml ve třetí řadě, jak si se mnou zpívají kompletně všechny skladby. Ptal jsem se jich, odkud je tak dobře znají, a oni říkali, že u nich doma, vždycky když začal advent a maminka pekla cukroví, pouštěla si k tomu moji vánoční desku, proto je umí za ta léta všechny nazpaměť. Říkal jsem si: „ty brďo, to je marketing jako prase!“ Vůbec jsem netušil, že k takové věci může dojít, že to budou mít lidi takhle hluboce zakotvený a propojený s Vánocema. Myslím, že většinou přijdou a řeknou si: „Hele, tady hraje naživo Ledecký, tak to se půjdeme podívat, jak to dá, jestli ještě umí, a jestli to vůbec uzpívá…“
Kvůli pandemii koronaviru jste musel letošní turné zrušit. Rozhodl jste se jej naradit CD a DVD Sliby se maj plnit…live. Jak a kde album vzniklo, na co se mohou fanoušci těšit?
Živé CD z vánočního koncertu v pražské Hybernii vyšlo už loni. Letos jsme k němu z toho samého koncertu přidali navíc obrazový materiál a udělali dvojalbum. Pro všechny, kdo si budou chtít připomenout atmosféru našich vánočních koncertů a mají si to na čem přehrát, teď tedy nabízíme tuhle poslední živou variantu včetně obrazu, se spoustou bonusů a výpravným bookletem.
Rodinné hudební klání
Máte rád vánoční svátky? Jak trávíte Vánoce s rodinou – dodržujete nějaké vánoční zvyky, tradice, zpíváte doma koledy nebo vaše vánoční písničky?
Začnu tím, že u nás se na Štědrý večer zpívají koledy. Máme takovou soutěž, že si losujeme, na koho vyjde piano, basa, kytara a tak, aby u toho bylo trošku takového dobrodružství. „Sliby“ si opravdu nezpíváme, to by mi přišlo jako svatokrádež a navíc, jakože bych přinesl dříví do lesa, protože ty moje vánoční písničky už si celá rodina užila až až. Všichni se chodívají na náš pražský nebo jiný koncert podívat. Jinak máme ozdobený stromek, ryby a dáváme si dárky, v tomhle jsme standardní rodina. Vánoční svátky mám rád taky proto, že o Vánocích dochází k takovým unikátním rodinným setkáním, která se jinak za celý rok neuskuteční.
Někde jste řekl, že život v karanténě je pro muzikanta a producenta psychické peklo. Co je pro vás v této době nejhorší a našel jste na ní i nějaké světlé stránky?
Řekněme si to na rovinu, a každý vám potvrdí, že život v karanténě je peklo. Pro mě je to těžké v tom, že ze všeho, co dělám, mě nejen nejvíc baví hraní koncertů. Opravdu si nedovedu představit nějaký smysluplný život bez koncertování. Zatím se držím a dělám, jakože nic, ale koncerty mi chybí hrozně. Před týdnem jsem byl s Ester na tréninkovém kampu v italské Cervinii, což je lyžařské středisko na úpatí Matterhornu. Pan ředitel hotelu, kde jsme bydleli, slavil narozeniny, a protože v té branži se o mě, jako o „Ester daddy“ ví, že jsem zpěvák, i když nikdo moc neví, jaký a co dělám, poprosili mě, jestli bych nemohl udělat takový malinký koncertíček, dvě tři písničky k těm jeho narozkám. Slíbil jsem jim ty tři písničky, a začal si projíždět takový ten repertoár, co jsem hrával po hospodách, když mi bylo šestnáct, sedmnáct let, založený na Bobu Dylanovi, různých bluesových standardech, Rolling Stones a Beatles. Zjistil jsem, že si většinu těch věcí ještě pořád pamatuju a nakonec jsem dal koncert hodinu dvacet, sám s kytarou.
Byl tam repre tým lyžařek z Itálie, Francie, Kanady a parta jejich trenérů, fyzioterapeutů a servisáků kolem nich, což bylo úplně senzační publikum. Navíc spoustu z těch věcí, co jsem hrál, znali a uměli, takže zpívali se mnou. Měl jsem ohromnou radost z toho, že jsem normálně hrál a zpíval písničky, které mám rád a zase jsem dělal něco, co si myslím, že docela umím. Když to skončilo, chodili za mnou, měli slzy v očích a říkali: „my jsme ani nevěděli, jak moc už nám živá muzika chybí.“
Doprovázíte na trénincích a závodech svou dceru Ester často. Jakým způsobem probíhají závody v době pandemie?
Mezinárodní lyžařská federace FIS vybojovala, že se i letos pojede seriál lyžařských pohárů. Závody, které měly být v Americe a Kanadě, kde to bylo naprosto neprůchodné, se přeložily do Evropy. Takže je všechno v Evropě, z čehož je Ester nadšená. Závody jsou bez diváků, a v dojezdu samozřejmě divácká kulisa, ta atmosféra, chybí. Ester už má za sebou zahájení sezóny v obřím slalomu, což bylo v Söldenu v Rakousku. Ten závod byl skvělý, skvěle zorganizovaný a pro televizního diváka tam nic nechybí, protože má ty nejlepší záběry. V těch rychlostních disciplínách, jako je sjezd a super-G, diváci na vlastní oči vidí stejně jen posledních asi 20 procent trati, asi tak poslední čtyři brány a cíl. A nebýt LED obrazovky, tak by neměli tušení, co se na většině trati děje. Ale samozřejmě, že kotel je kotel. Daleko těžší to mají hokejisté, fotbalisté a podobné sporty. Vemte si třeba tenisové turnaje, kde ta atmosféra chybí, namixovaný potlesk není ono, ale jde to. Myslím si, že spousta těch opatření není oprávněná, protože nejsou řádně vědecky zdůvodněná, a mohlo by se postupovat jinak, ale to je můj názor. Jsem vděčný za to, když i navzdory tomu celosvětovýmu covidovýmu náboženství jsou lidé, kteří se mu dokážou postavit a nevzdat se. Důležité totiž je, abychom to nevzdávali!
Začal jsem psát básničky
Jak vnímáte nouzový stav, jak moc ovlivnila nebo změnila pandemie váš život, a jak využíváte nucené volno?
Mám tu výhodu, že píšu. Trošku jsem to asi přehnal se cvičením na kytaru, protože jsem si uhnal oštěpařský loket, takže musím hodně rehabilitovat a dávat si na to majzla, ale už je to lepší. Začal jsem psát knížku básniček pro děti a jejich rodiče. Jmenuje se Verše potrhlé a chtěl bych ji vydat příští rok. Každá ta báseň bude ilustrovaná a ilustrovat je bude můj syn Jonáš. Chci, aby ke každé té básničce odcitoval nějaký výtvarný styl, od komiksů, které jsou mu nejbližší přes stylizovanou kresbu, perokresbu, prostě různé výtvarné techniky a disciplíny. Chtěl bych, aby to byla úplně mimořádná knížka, protože ty básničky jsou fakt nestandartní. Motto knížky zní: „Dobře vodí z mědi vodič, jenom z půlky polovodič. Tesla trumfnul Edisona a vodil i bez vodiče. Horší nežli blbý rodič jsou dva blbý rodiče.“ Tím celá knížka začíná. Moc si to užívám, protože je to pro mě zase úplně nová disciplína.
Určitě tím potěšíte jedenáctiletého syna mé kamarádky, který komiksy Jonáše miluje a dokonce se kvůli jeho komiksu o Karlu IV. začal zajímat o historii…
Jonáš bude mít strašnou radost, až mu to řeknu, protože když se komukoli z nás povede právě takovýto přesah, tak to je zázrak. Mně se to třeba povedlo, když jsem se dotknul Shakespearova Hamleta, což mi odborná divadelní společnost zřejmě nikdy neodpustí, že ten chlapík, co tady zpívá Na ptáky jsme krátký, jim šáhnul na nejposvátnější krávu dramatického umění.
Vás muzikál Hamlet se ale přesto na našich i světových scénách drží od konce devadesátých let. Jak vlastně vznikal?
Když jsme v Praze v roce 1999 Hamleta uveřejnili a ještě navíc k tomu postavili divadlo, začali se mi tenkrát všichni kamarádi vyhýbat, protože prý ze mě měli strach. Říkali, že jsem měl takový šílený výraz v obličeji. Tvrdili, že si nabiju hubu, vrátím se k písničkám a bude dobře. Navíc, když zjistili, že jsem vzal úplně všechny peníze, které jsem kdy za všechny ty zlaté a platinové vydělal a stavím za to divadlo, kde chci toho Hamleta hrát, tak říkali, že to budou tak tři, čtyři reprízy a jediný, kdo nám bude bušit na dveře, budou věřitelé. Naštěstí se ukázalo, že se mýlili. Dělali jsme si takový divácký průzkum a zjistili, že pro 85 procent lidí, kteří na muzikál přišli, to bylo první setkání se Shakespearem vůbec. Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt. Najednou začali lidi na náš muzikál nejen chodit, ale navíc se začali o Shakespeara zajímat. Psali nám, že náš muzikál viděli a pak si šli do videopůjčovny půjčit Hamleta s Melem Gibsonem nebo verzi s Kennethem Branaghem. V tom momentě mám pocit, že jsem aspoň trochu splatil dluh za to, co jsem si od Shakespeara dovolil půjčit.
Nemrzelo vás, že odborné kritiky Hamleta u nás příliš nechválili?
Zajímavé je, že tady jsem na Hamleta nikdy neměl, už asi z principu, dobré kritiky. Nikdo si mě totiž asi nedokáže odstřihnout od té druhé, hlavní části mé kariéry nebo osobnosti, a je mi jasné, že spoustě lidí musím jít úplně pekelně na nervy. Tak to prostě chodí. Nejlepší kritiky na Hamleta mám v Koreji nebo v Japonsku, kde píšou, a v podstatě všichni se shodují na tom, že je senzační vstupenkou do Shakespearovského světa pro toho, kdo zatím neměl s Williamem tu čest. Pro lidi, kteří mají Shakespeara a Hamleta zvlášť rádi, je to zase skvělá možnost, jak se na něj podívat z úplně jiné stránky. A přesně to jsem chtěl.
Hamleta vidělo víc než milion lidí
Proto pak vznikl i muzikál Iago?
No jasně. K Iagovi mě vyhecoval slavný americký režisér Robert Johanson, který je podepsaný jako spoluautor pod současnou, tak zvanou světovou verzí Hamleta, která se teď hraje. Jen v Koreji bylo k dnešnímu dni už pět nastudování. Takže spolu s Japonskem, Českem a Slovenskem už mého Hamleta vidělo víc než milion dvě stě tisíc diváků. Letos v září jsme tuhle verzi měli uvést i v Hybernii. Věřím, že na to dojde příští rok. Právě, když jsme byli společně v Soulu, kde Robert Johanson režíroval čtvrté nastudování Hamleta v korejštině, tak mi říkal, jak mi to s tím Shakespearem hezky jde. Hrál Iaga v činohře klasického Othella na představení lidí z Broadwaye, se kterým jezdili po letních festivalech v USA. A hučel do mě, že Othella zatím nikdo nezpracoval, když si Iago o to úplně říká. Začali jsme tedy spolupracovat a udělali spolu Iaga. Takže mé druhé setkání se Shakespearem byl přepis Othella, který jsme převyprávěli trošku z pohledu toho hlavního padoucha. Snažili jsme se ale dodržet strukturu Othella i některé nejslavnější části a originální dialogy. Moc si užívám, když Iaga, toho „zlého muže“ hraju, to je čistá rozkoš. Ze všech Shakespearových padouchů je totiž právě on ten nejzákeřnější, ale současně nejvtipnější, je hrozně zábavný. Takže mu nakonec diváci tak trochu fandí.
Musel jste něco na verzi Hamleta, která se hraje u nás nebo v Americe předělávat nebo měnit?
Úplně ne, ale největší zádrhel je v té literatuře. Při překladu do angličtiny, což, když řeknete, že překládáte Shakespeara z češtiny do angličtiny, tak to zní hodně drsně, ale je to tak. Hamleta do angličtiny překládal skvělý americký muzikant, šikovný a citlivý textař, George Harvilla, který také píše básně a dostal za ně v roce 2002 Hemingwayovu cenu za americkou poezii. Při tom překladu jsme zjistili, že jsou tam takové zádrhele, jako například písnička Žába na prameni. George se ptal, jestli ta žába na prameni je nějaký symbol, jestli to znamená, že je ta voda čistá. Nakonec je to v angličtině „Thorn in my side“ což se nazpátek překládá jako „Trn v oku“.
A takových momentů, které se musí nejen přeložit, ale musí se najít jejich převedení, je tam strašně moc. My, neanglicky mluvící národy, máme totiž obrovskou výhodu a štěstí, že se se Shakespearem potkáváme v průběhu těch staletí ústy našich nejlepších básníků a dramatiků, od Vrchlického, přes Saudka až po pana profesora Hilského. Opravdu jsem je prostudoval všechny, a jediné, co jsem si z toho odnesl je, že čeština je nádherný, senzační jazyk, a že máme pokaždé Shakespeara v jeho aktuální verzi. V Anglii a v Americe se Shakespeare hraje v původní, středověké angličtině. Viděl jsem v třeba New Yorku představení britské Royal Shakespeare Company, kde hrál hlavní roli Hamleta Jude Law a byl famózní. Nicméně to představení bylo v angličtině, která je pro mě, ale i pro současného Angličana či Američana nesrozumitelná. Zhruba třetina slov se dnes už vůbec nepoužívá, vazby a způsob, jak se pracuje s gramatikou nebo se slovosledem, jsou zastaralé.
A jak to bylo s překladem do korejštiny nebo Japonštiny, píše se jinak pro Korejce či Japonce?
Při překladu do korejštiny nebo japonštiny byl zase problém, že oni prostě potřebují na vyjádření úplně stejné věty asi o třetinu víc slabik. Mají prostě všechno delší, takže to musíte osekávat. A co jde první osekat, je samozřejmě poetika, protože když potřebujete vyprávět příběh, tak za uši dostanou metafory. Navíc ještě pracujete v úplně jiném kulturním prostředí. Například korejsky „ano“, znamená cokoliv na stupnici od „to je senzační nápad“, přes „no, jestli na tom trváte“ až po „jenom přes moji mrtvolu“. A je to pořád to stejné „ano“, protože tam je nezdvořilé říct „ne“. Takových společenských pravidel je tam spousta. Musíte proto mít senzačního tlumočníka, který ne že jen překládá, ale řekne vám, co tím oni myslí. Stejně tak obrousí vaše věty, který by jim přišly hodně divný. Naše asertivní chování by třeba nepochopili vůbec, to je opravdu problém. Dostal jsem sice tak zvaný zrcadlový překlad, který reflektuje změny, ke kterým v překladu došlo. Řekněme si ale upřímně, co já vím, jaký mi udělali zrcadlový překlad, to nemám vůbec tušení. Ptal jsem se některých kamarádů, i těch herců, jestli je to hezký, a oni říkali, že je to krásný. Tak jim radši věřím.
Asi ano, když se Hamlet dočkal už tolika verzí a chodí na něj tolik lidí…
Jo, asi ano. Nikdy nezapomenu, když jsem do Koreje přijel čtrnáct dní před premiérou Hamleta pomáhat jim s nastudováním první verze. Z letiště mě odvezli do divadla, kde se zkoušelo. Bylo to takové malé divadlo, až teprve tři dny před premiérou to šoupli do toho velikánského divadla a pořádných kulis, protože tam se počítá, jak se říká, každá mince. No, a když jsem přijel do toho malinkého divadla, měli herci právě „rauch pauzu“. Před tím divadlem na schodech stála opravdu překrásná korejská madam, kouřila cigáro, v ruce měla noty a zpívala si. Stál jsem na těch schodech, čuměl na ni, dva kilometry odtud začínala demilitarizovaná zóna a Severní Korea. Byl jsem úplně poprvý v Asii, je to úplně na druhý straně Zeměkoule a tam si krásná ženská skvěle zpívá „Jsem nevěrná“ královny Gertrudy.
Jižní Korea je pro nás hodně vzdálenou neznámou zemí. Co vás na ní zaujalo?
Byl jsem strašně zvědavej, protože tady mi všichni říkali, že když to budou zpívat v korejštině, bude takový ťung ťang ťing. Narovinu ale říkám, byl to nářez, jsou to takoví profíci, že tady na ně nikdo nemá. Korea je specifická, oni jsou z celé Asie nejdál, je to stejný level jako Broadway nebo londýnský West End. Soul je dnes největší muzikálový trh vůbec. V ten den, kdy jsme měli premiéru Hamleta, tak se tam hrálo ještě šedesát šest dalších muzikálů. Žije tam silná střední třída lidí, kteří rádi chodí do divadla, mají na to peníze. Díky tomu je v Soulu obrovská koncentrace skvělých škol, a tím pádem i skvělých profíků. K tomu je tam tradice korejského popu, tak zvaného K-popu. To je fenomén. Korejci totiž obšlehli od amíků, kteří tam zůstali po korejské válce, kompletně knowhow, jak se dělá pop rock. Dělají skvělé písničky v korejštině, která je ze všech asijských jazyků patrně nejzpěvnější. Mimochodem, nejmíň zpěvná je japonština. Korejci to mají tak dokonale udělaný, že když tam přijedete a slyšíte rádio, vůbec vám nedojde, že zpívají korejsky. Máte pocit, že je to spíš anglicky, až když se člověk zaposlouchá, zjistí, že ne. Hvězdy toho K-popu jsou slavný, jezdí a vyprodávají velké sportovní stadiony a haly v Japonsku, Číně, v Indonésii, kde jim nikdo nerozumí ani slovo, protože ty jazyky, i když my máme pocit, že jsou si podobné, spolu nemají vůbec nic společného. Přízeň fanklubu se v Koreji vyjadřuje tím, že před premiérou fanoušci nosí svým idolům takové pětikilové pytle s rýží. Z těch pytlů s rýží a kytek pak před divadlem staví zeď a kdo má větší fanklub, tak má větší zeď. Někdo, ten nejslavnější, má třeba dvě tuny rýže, která se po premiéře vezme a dá se na dobročinné účely, což je úplně dojemné.
Zapomeňte na Shakespeara
Připravujete nějaký další muzikál nebo jej už máte uložený v „šuplíku“?
Ano, něco už napsaný mám. Napsal jsem libreto muzikálu, který se jmenuje Frajeri a je založený na těch nejslavnějších osmdesátkových a devadesátkových písničkách Petera Nagyho, Janka Lehotského a Pavla Hammela. Na tom už se nějak pracuje, ale mělo by se to odehrát na Slovensku. Moc se těším, protože to jsou skvělý písničky a myslím, že se mi podařilo přijít na dostatečně zábavný, současně i dojemný a napínavý příběh, na který jsou ty písničky navlečený. Pak mám napsaný druhý muzikál, který se jmenuje, Zapomeňte na Shakespeara.
Takže konec se Shakespearem?
Prozatím ano, a ten se také připravuje.
Sešli jsme se před vaší alma mater – Právnickou fakultou UK. Vy jste se od mala věnoval muzice, ale pak jste šel studovat práva. Proč a jak na dobu svých studií vzpomínáte?
Trochu jsem se chystal, že bych šel na konzervatoř na kytaru. Jenže tenkrát se otevřela možnost jít z osmičky na gympl, tak jsem to zkusil a vzali mě. Současně jak jsem vlítl na gympl, tak jsem zjistil, že klasická hudba mě až tak úplně nenaplňuje, a hlavně, že na mejdanu s tím málem, co jsem zahrál z Bacha a podobných velikánů, si moc dlouho pozornost neudržím, tak jsem naučil věci od Dylana, Stounů a podobně. Na práva jsem šel proto, že jinak bych musel jít na vojnu, to byl jeden důvod. Navíc jsem měl až takové osvícené setkání, písničkářské osvícení, ke kterému došlo na Hanspaulce. Do té hospody mě přivedl kamarád, a já měl pocit, že jsem vstoupil do úplně jiného vesmíru. U jednoho stolu tam seděl Hejma, bratři Tesaříci, Krausberry, Bluesberry, Ivan Hlas a Honza Fišer, a všichni hráli tak senzační věci, že to bylo úplné prozření. Akorát jsem zjistil, že Tesaříci zrovna skončili jako kulisáci v Národním divadle a šli mejt okna, nikdo to tenkrát neměl snadné. Říkal jsem si, že tohle můžu dělat vždycky, a že ta vejška se může na něco hodit. Navíc na právech nebyla matika, což byl další dobrý důvod. A k tomu se vědělo, že na práva vždycky chodily ty nejhezčí holky.
Neměl jsem žádné politické body, takže i když jsem udělal dobře přijímačky, vzali mě do nultého ročníku, na tak zvané mimořádné studium. To spočívalo v tom, že jsem celý rok, osm hodin denně myl černé nádobí na Větrníku. Docela dobře si pamatuju a docela snadno se učím, takže právnická škola pro mě nebyla těžká. V podstatě ve třetím ročníku už přišel Žentour, a ve čtvrtém ročníku se mi podařila taková neuvěřitelná věc, že jsem měl index a současně jsem měl v občance razítko „svobodné povolání“. Když mě legitimovali policajti, tak jim to hodně motalo hlavu. Kdo není pamětník, a dneska si přečte, jak to tenkrát chodilo, asi neuvěří. Dodnes, když jdou proti mně policajti, tak mám malinko pocit, jako když jde člověk k zubaři, až pak si uvědomím, že už je to dobrý. Doufám, že nám to vydrží.
Práva jste dostudoval, máte titul doktora práv. Využil jste někdy své právnické vzdělání, hlídáte si třeba smlouvy?
Nerad. Naštěstí mám spoustu spolužáků, kteří jsou v tom mnohem zdatnější, a který to ještě navíc baví víc, než mě. Nicméně na smlouvy došlo, a zrovna v Koreji a v Japonsku. Navíc jsem musel na jejich úpravách pracovat na místě a ještě k tomu v angličtině. Nejsem na ty formulace úplně pyšnej, v češtině bych to dal asi líp. Daleko raději než smlouvy opravdu píšu písničky.
Skládáte hudbu, píšete texty, libreta. Co je pro vás snazší – napsat hudbu nebo text?
Muzika mi jde sama. Jsem hudební diletant, nemám v tomhle směru žádné vzdělání, kromě kurzu klasické kytary, což bylo ještě na devítiletce. V notách se orientuju velice zběžně a ke své práci skladatele je nepoužívám. Brnkám si buď klavíru, na který jsem úplný samouk, nebo u té kytary, něco si zpívám a když mám nápad, tak si to nahraju a pak to nechám. Nápady takhle sbírám třeba čtrnáct dní, někdy měsíc, dva. Pak si to přehraju, a když je tam něco, co mě baví, začnu s tím pracovat. Na hudbu nedokážu tlačit, ta se nedá, jak říkám „vysedět“.
S textama je to úplně něco jiného. Někdy jej napíšu za den, někdy píšu tři neděle a pak to celé vyhodím. Jsem na sebe hrozně přísnej, mám nastavený nějaký parametry, a abych byl s výsledkem spokojený, dá fakt hodně práce. Vůbec nejtěžší je volná tvorba, tedy zadání: udělej dobrou písničku. Přijít po tom, co mám za sebou, co jsem napsal, s novým nápadem, nějakou čerstvou a dobrou poezií, dá práci.
A kde hledáte inspiraci, co vás inspiruje?
Nejlepší inspirací je když píše člověk se Shakespearem, tak to jde samo. Nebo když si najdu, jako u mého druhého muzikálu, což je Galileo, takový senzační historický konflikt. Osobnost proti společnosti. Rok jsem chodil po knihovnách, nastudoval asi metr a půl knížek o Giordanu Brunovi, jezuitech, papeži, šestnácté, sedmnácté století v Itálii… Když se má člověk o co opřít, a ještě navíc, když je zdravě naštvanej tak to se potom píše. Právě u toho Galilea je obrovský přesah. V roce 1992 se ústy Jana Pavla II. katolická církev Galileovi omluvila za jeho proces. A tři roky po premiéře byl pontifikovaný kardinál Ratzinger, který byl zásadním odpůrcem a kritikem té omluvy. Vůbec jsem netušil, jak budu autentický. Právě proto mě tak baví historie, protože se pořád opakuje. Člověk se z ní ale nikdy nepoučí, jsme nepoučitelní. Ale musíme to zkoušet.
Píšete, skládáte, hrajete ve svých muzikálech, zpíváte na koncertech, produkujete. Co je vám bližší, kdy se cítíte nejlíp?
Nejraději mám koncerty, je to nejsvobodnější disciplína. Mám senzační kapelu, složenou ze skvělých muzikantů a skvělých lidí. Pravda, jsou v průměru ve věku mých dětí, ale je nám spolu hrozně dobře. A na pódiu je to znát.
Máte ještě nějaký cíl nebo sen, kterého chcete dosáhnout?
Chtěl bych zaběhnout stovku pod deset. Přiznám se ale, že pro to v podstatě nic nedělám, takže to asi zůstane snem.
Váš syn Jonáš je nejen skvělým výtvarníkem, ale také muzikantem. Sledujete vzájemně svoji hudební tvorbu, pomáháte si nebo jste spíš rivaly?
Na poslední album mi Jonáš napsal jednu písničku. Teď po něm budu chtít, aby mi produkoval celou desku, protože on je v té muzice tak strašně napřed a daleko, že tam kde je on, já v životě nebudu. Nevím, jak je to možné, já hraju na kytaru padesát let, on na ni hraje nějakých ani ne jedenáct let, pořádně, vážně asi osm let a já tak, jako hraje on, nikdy hrát nebudu, kdybych se roztrhl vejpůl. Nevím, po kom to má, po mě tedy ne, ale hraje úplně geniálně.
Máte jako rodilý Pražák v hlavním městě svoje oblíbená místa, zákoutí?
Pocházím ze Žižkova a od svých devatenácti let žiji na Starém Městě. V momentě, kdy bydlíte na Starém Městě, tak to je jedno celé velké zákoutí, neuvěřitelné místo. Navíc většina lidí, co se tu pohybuje jsou cizinci, a i naši domácí návštěvníci Prahy se koukají po památkách, a ne po lidech, takže fakt je to pro mě prostředí určité anonymity, kterou v momentě, když přijedu kamkoliv jinam v Česku a na Slovensku, ztratím.
Co byste popřál sobě, své rodině a našim čtenářům do nového roku?
Všem bych přál, aby se nám vrátily kvality života, o který jsme teď byli připravení, a aby se nám vrátily svobody, který jsme si tady vybojovali a důstojnost života, které si zasloužíme.
Janek Ledecký
- zpěvák, hudebník, skladatel a producent
- narodil se v Praze, vystudoval gymnázium Sladkovského a poté studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou ukončil s titulem JUDr.
- ještě za studií, v roce 1982 začal hrát se skupinou Žentour, se kterou vydal šest alb. Po deseti letech se vydal na sólovou dráhu. K jeho nejznámějším hitům patří Na ptáky jsme krátký, Pěkná, pěkná, pěkná, Budu všechno co si budeš přát, vánoční klasika Sliby se maj’ plnit o Vánocích a další
- v roce 1997 obdržel cenu Česká Gramy (Zlatý Anděl) přímo z rukou Chrise Rea jako zpěvák roku. Je držitelem několika zlatých i platinové desky
- kromě pěvecké kariéry se věnuje psaní muzikálů, ve kterých sám účinkuje a produkuje je. Muzikály Hamlet, Galileo, Iago a Vánoční zázrak byly úspěšné nejen na tuzemské půdě, ale i v zahraničí
- pravidelně od roku 2016 usedal v porotě pěvecké reality show Tvoje tvář má známý hlas
- s manželkou Zuzanou jsou pyšnými rodiči syna Jonáše, výtvarníka, komiksového kreslíře a hudebníka, a dcery Ester, dvojnásobné olympijské vítězky, která drtí soupeřky na snowboardu i na sjezdových lyžích
