Nejznámějším severoamerickým druhem je pak pišťucha pika (Ochotona princeps). Pišťucha pika je chladnému horskému prostředí přímo skvěle přizpůsobena. Její tělo ve tvaru téměř dokonalé koule má tak nejmenší možný povrch. Ke snižování tepelných ztrát pak tato pišťucha využívá i poměrně malých oušek a hustou, jemnou srst. V tělesné teplo pišťucha přetváří rovněž i vysoké množství energie, kterou dokáže získat z potravy. Přizpůsobena zimě je pišťucha až tak dokonale, že již pouhých několik dnů, strávených při vyšších pokojových teplotách, ji může zahubit.
Pišťuchy v zimě nespí, jsou aktivní i pod sněhem. Aby přežily dlouhou horskou zimu, dělají si během krátkého, horského léta zásoby sena a dalších usušených rostlin. Pišťuchy z nízko položených oblastí se tolik namáhat nemusejí, neboť tamní zima bývá krátká a jako potrava jim postačuje mech, který ostatně roste celoročně. Mech sám o sobě by jim však k životu nestačil a navíc je pro ně v podstatě nestravitelný. Pišťuchy se však naučily, po vzoru většiny zajícovců, z mechu získávat potřebné živiny požíráním svého vlastního trusu.
Stejně jako králíci, i všechny pišťuchy vytvářejí dva typy trusu. Nejprve vyloučí nedokonale strávenou vlákninu v podobě měkkých bobků. Ty následně ihned sežerou. Bobky kromě natrávené vlákniny obsahují i poměrně velké množství střevních bakterií. Právě díky bakteriím jsou pak tyto bobky až šestkrát výživnější než samotný mech. Teprve další, tvrdé bobky jsou skutečným odpadem.
Přestože pišťuchy Starého a Nového světa patří do jediného rodu, rozdíly mezi nimi jsou. Severoamerické pišťuchy jsou samotářky, naopak evropské a asijské žijí společensky, dělají si společné zásoby sena na zimu, obývají společné nory a rovněž i společně pečují o mláďata.
