Narodil se v rodině majitele veleslavínského velkostatku (a zámku) a později spolumajitele poděbradského pivovaru Leopolda Dostala (asi 1835 v Praze – 1907 v Poděbradech) a bývalé herečky Prozatímního divadla Marie Horské rozené Kallmünzerové (1847 v Kutné Hoře – 1917 v Praze na Smíchově).
Celá rodina byla umělecky zaměřená – jeho sourozenci se většinou rovněž zabývali divadlem nebo malířstvím.
Sestra Leopolda (1879 ve Veleslavíně – 1972 v Praze) byla herečkou Národního divadla,
bratr Adolf Bohuslav Dostal (1874 ve Veleslavíně – 1939 ve Varšavě) byl básník, divadelní kritik a historik, dramatik, autor fejetonů a pohádek, překladatel a redaktor týdeníku Zlatá Praha; zahynul při bombardování Varšavy. Sestry Marie (1877 ve Veleslavíně – 1903 v Praze) a Hana (1890 v Poděbradech – 1981 v Praze) byly malířky.
Strýc Karel Dostal (1834 v Praze – 1918 ve Vídni) byl právníkem poslancem říšské rady a předákem české menšiny ve Vídni.
Karel vystudoval Českou reálku v Praze a potom studoval dva roky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté přešel na Vysokou školu divadelního umění v Berlíně. V Berlíně i v letech 1908 až 1912 hrál, pak odešel do Hoftheateru v Meiningenu v Durynsku, v roce 1913 vystupoval pohostinsky na Goethových slavnostech v Düsseldorfu.
V roce 1915 narukoval do armády. Bojoval na italské frontě a byl raněn. Před koncem první světové války hrál na Nové vídeňské scéně.
V roce 1919 vystoupil na scéně Národního divadla jako host. Pro zřejmé německé školení nebyl angažován, ale na podnět Jaroslava Kvapila se v sezóně 1919-20 stal ředitelem divadla v Českých Budějovicích. V roce 1920 měl nastoupit jako šéf činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Dal ale přednost místu herce a režiséra v Divadle na Vinohradech, kde působil v letech 1920-22. V letech 1922 až 1955 pak působil v Národním divadle v Praze.
Karel Dostal inscenoval desítky představení. V Národním také zastával různé funkce ve vedení činohry.
Po odchodu z něj režíroval v Městských divadlech pražských a v sezóně 1958-59 byl šéfem činohry Východočeského divadla v Pardubicích.
Zemřel 1. března 1966 v Praze, pohřben je na Olšanech.
Karel Dostal celý život potlačoval herecký talent na úkor práce režisérské. Přesto jeho většinou menší role nebyly bezvýznamné. Subtilní, štíhlý a vysoký herec s ušlechtilou tváří, vybaven dokonalou kulturou hlasu a pohybu, hrával většinou aristokraticky zjemnělé nebo ironicky nadřazené postavy, často skeptické, vyšinuté nebo jinak se odlišující od běžného průměru. Jako režisér se snažil po vzoru německého divadla vnášet do toho našeho vysokou úroveň jevištní řeči a stylovou určitost pohybu.
Stal se jednou z vůdčích režisérských osobností českého divadla meziválečného a válečného období. Vybíral si převážně hry s vážnou tématikou, ať už to byly hry filosoficky podnětné nebo politicky zaměřené, což činil především v době narůstající hrozby nacismu. Tím se dostával často do konfliktu s vedením Národního divadla, které mělo v tomto směru zdrženlivější postoj. Jeho inscenace Čapkových her Bílá nemoc, Matka a R.U.R. v letech 1937-39 se staly legendárními.
Ve filmu hrával převážně vedlejší postavy stejného typu jako na divadle, tedy především panovníky, šlechtice, vysoké státní úředníky a jim podobné role. Poprvé to bylo v komedii Gustava Machatého Načeradec, král kibiců z roku 1932, kde vytvořil roli soudce. Z jeho dalších filmů stojí za zmínku jeho ministr propagandy v Bílé nemoci (1937), Maharadžův sekretář v burianovské komedii Tři vejce do skla (1937), císař Rudolf II. v kostýmní komedii Cech panen kutnohorských (1938), generální ředitel Unger v Kouzelném domě Otakara Vávry (1939), viceprezident Northon v dramatu Martina Friče Muž z neznáma (1939), hudební kritik König ve Vávrově Turbíně (1941) nebo lékař Drážďanské opery v Tanečnici (1943) Františka Čápa.
Netradiční roli mu poskytnul mistr těchto experimentů Martin Frič ve svém dramatu Barbora Hlavsová (1942), roli vesnického řezbáře Lukáše Hlavsy, bratra titulní postavy v podání Terezie Brzkové. Z poválečných rolí zmiňme třeba lichváře Chazaje v Podobizně nebo profesora chemie v Krakatitu (1948).
Pro novou dobou žádaného kostýmu dělníka se Karel Dostal nehodil. Byly tu ale historické a životopisné filmy Václava Kršky a v těch se Dostal skvěle uplatnil. Byl houslistou Paganinim ve filmu Housle a sen, následoval kníže Windischgrätz v dramatu Revoluční rok 1848, primátor v Poslovi úsvitu, profesor Woltmann v Mikoláši Alšovi a spisovatel Josef Wenig v životopisném snímku Z mého života. Po pětileté přestávce se Dostal objevil ve filmu naposledy a to v dramatu Pochodně (1960). Jako syn průmyslníka hrál – továrníka.
Karel Dostal získal dvakrát Státní cenu (1926, 1929), v roce 1953 mu byl udělen Řád práce a v roce 1964 titul zasloužilého umělce.
Zdroj: Petr „Bart: Bartoš: Československá filmová databáze
