Otec Emily Dickinsonové byl uznávaným právníkem a s manželkou Emily měli tři děti – Williama Austina (1829 – 1895), Emily a Lavinii (Vinnie) Norcross (1833 – 1899). Otec velmi dbal na to, aby se dětem dostalo dobrého vzdělání i vychování, Emily měla navíc silný vztah k hudbě. Po základní škole celkem sedm let studovala na amherstské akademii, přičemž studium musela kvůli nemoci několikrát přerušit. Již od mládí trpěla budoucí básnířka nepřirozenými úzkostmi ze stále více přítomné hrozby smrti. Nejvíce ji trápilo pomyšlení na smrt blízkých a když její sestřenice a blízká přítelkyně Sophia onemocněla tyfem a v roce 1844 na něj zemřela, Emily se psychicky zhroutila.
Když roku 1847 Emily ukončila studium na akademii, pokračovala ve studiu v Mount Holyoke v dívčím semináři. Strávila tam ale pouze 10 měsíců. Potom se její duševní stav zhoršil natolik, že její bratr Austin, se 25. března 1848 objevil v Holyoke s příkazem odvézt sestru domů za jakýchkoli okolností.
Po návratu do Amherstu se Emily věnovala hlavně domácnosti. Nejvíc ji bavilo pečení a navštěvovala různé kulturní události a společenské akce. V 50. letech 19. století projevovala Emily nejvroucnější náklonnost k „sestře” Susan Gilbertové. Dohromady jí poslala přes tři sta dopisů. Bylo to víc než komukoliv jinému za celý život. Ve svých dopisech se často domáhala citu a dávala najevo obavy z neopětovaných sympatií. Sue k jejím pocitům zůstávala chladná a často na ni byla i nepříjemná. Emily tento bouřlivý vztah ustavičně zraňoval. K dovršení všeho se Sue v roce 1856 po čtyřleté známosti provdala za Emilyina bratra Austina, jejich manželství však nebylo šťastné.
V 60. letech Emilyina matka vážně onemocněla a zůstala upoutána na lůžko s různými chronickými nemocemi až do své smrti v roce 1882. V létě 1858 píše Emily v dopise přítelkyni, že by ji ráda navštívila, kdyby mohla „opustit dům či matku“. Dále píše: „Nechodím už vůbec ven ze strachu, že přijde otec a bude se po mě shánět, nebo si všimne nějaké drobnosti, na kterou jsem zapomněla.” Matka postupně slábla a starost o domácnost připadla Emily. Se zvyšujícími se nároky na péči o matku se nakonec mezi zdmi rodinného sídla zcela uzavřela.
Emilyina sestra Vinnie o 40 let později zavzpomínala, že bylo zapotřebí, aby se jedna z nich obětovala a nepřetržitě se starala o nemocnou matku. Emily se této role ujala dobrovolně, alespoň se tak mohla „dál věnovat knihám a přírodě a vést život, který jí nejvíce vyhovoval”. Čím víc se stranila vnějšího světa, tím byla literárně produktivnější. V létě 1858 zahájila práci na svém životním díle, revidovala své básně a pečlivě je uspořádávala do sbírek. Od roku 1858 do 1865 takto ze svých děl sestavila čtyřicet rukopisných svazků, které obsahovaly téměř osm set básní. Objeveny byly až po její smrti, dříve nikdo neměl o jejich existenci ani tušení.
Ve druhé polovině šedesátých let Emily psala o poznání méně. Zkrušila ji smrt jejího pejska Carla, který byl jejím společníkem šestnáct let. Po jeho smrti si už nového psa nepořídila. V té době z domu odešla také pomocnice v domácnosti, Emily přibylo práce doma a na psaní už neměla tolik času jako dřív.
V 70. letech se chování Emily začalo měnit. Neopouštěla domov, pokud to nebylo nezbytně nutné, a již v roce 1867 začala mluvit s návštěvníky jen přes dveře tak, aby s nimi nemusela mluvit tváří v tvář. Během let se stala proslulá tím, že ji málokdo viděl, a když už, byla obyčejně oblečena v bílém.
Následující 80. léta byla pro Emily zvláště těžká. Bratr Austin se úplně rozešel se svou ženou Sue a skandálně se zamiloval se do jiné ženy. V roce 1883 zemřel na skvrnitý tyfus nejmladší bratrův potomek Gilbert, nejoblíbenější synovec Emily. Ta na podzim roku 1884 napsala: „Úmrtí mých blízkých jsou pro mě příliš tragická, než se dokážu vzpamatovat ze smrti jednoho člověka, zemře další.”
V létě téhož roku najednou před očima uviděla „obrovskou přibližující se temnotu” a omdlela. Z bezvědomí se probudila až v noci a několik dalších týdnů byla upoutaná na lůžko. Poslední dopis napsala sestřenkám: „Sestřenky, byla jsem povolána zpět. Emily.“ 15. května 1886 Emily Dickinsonová zemřela ve věku 55 let a pohřbena byla v rodinném hrobě. Rodinný lékař uvedl jako příčinu smrti Brightovu nemoc (dnes nazývanou glomerulonefritida) vyznačující se zvýšeným vylučováním bílkovin močí, poškozením ledvin a hypertrofií srdce. Délku trvání jejího onemocnění lékař odhadl na dva a půl roku.
Emily Dickinsonová se nikdy nevdala, ale navázala několik přátelských vztahů s muži, které nazývala učitelem, předchůdcem nebo mistrem. Nikdo zatím nerozluštil ani to, kdo byl ve skutečnosti tím člověkem, který se objevoval v jejích milostných verších. Zatím se ho nepodařilo jednoznačně určit. U nás vyšlo již několik jejích básnických sbírek, poprvé v roce 1967 „Záblesky melodie“.
