Ze školních učebnic zřejmě ne. Petrarca, Dante, Shakespeare. Goethe, Vrchlický, Seifert. Žena a básnířka? A dokonce před čtyřmi sty lety? Neznáme. Možná dvě věty v naučném slovníku, kratičký odstavec v odborné literatuře. Je pozapomenutá, jako její náhrobek.
Vzdělaná žena ve středověku byla vzácností. Číst a psát se naučily většinou ženy jen z nejvyšších společenských vrstev a ani to nebylo pravidlem. I králové bývali negramotní. Bývaly časy, kdy vzdělanost byla považována za nedostatek, za vadu na kráse. Mnišská vlastnost, hodna pohrdání. Rytíř rozumí meči, ne husímu brku. A žena? Stačí, když je krásná, poslušná, a porodí dědice.
Nobelova cena za literaturu pro rok 2019 byla udělena polské spisovatelce. Pro laureátku literární Olymp, pro Polsko oprávněná hrdost, pro čtenáře radost. Pro ostatní samozřejmost, nad kterou se není nutné pozastavovat.
A Vestonie? Narodila se 2. 11. 1581 v anglickém městečku Chipping Norton. Otec John Weston zemřel v době, kdy se malá Vestonie teprve učila mluvit a její matka se znovu provdala. To jednoduché písmeno V není chyba, nýbrž počeštělé jméno. Vestonie totiž prožila prakticky celý život v Čechách. Jak k tomu došlo? Jejím nevlastním otcem se nestal nikdo jiný, než známý a proslulý alchymista Edvard Kelley. Novomanželé se odstěhovali do Čech, kde Kelley vstoupil do služeb Rudolfa II. Zakoupili si dům a usedlost v severočeském Mostě.
Na rozdíl od stereotypních představ, byl Kelley zodpovědným a vzorným otcem, který umožnil svým dětem získat nejvyšší možné vzdělání té doby. Vestonie hovořila nejen anglicky, ale i česky, německy, latinsky a italsky. Své básně psala latinsky, takže byly přístupné všem vzdělancům, protože latina byla univerzální řečí.
Po smrti jejího otce v roce 1597 se finanční situace rodiny zhoršila, ale Vestonie, díky svým kontaktům na básnickou obec, která její dílo obdivovala, se v bídě neocitla. Pánové projevili galantnost a kupodivu, nic za to nepožadovali. Zřejmě zde zapůsobil i její přirozený respekt. V roce 1602 vydal slezský básník Georg Martinius, její latinskou sbírku Poemata a o šest let později druhou sbírku, s názvem Parthenica. Vestonie se v roce 1603, provdala za svého dobrodince a mecenáše, právníka Johanna Leova.
Bylo by dobré skončit, tak jako jsem začal. V knihách se často popisují příkoří a útrapy, kterými museli literární giganti za svůj život projít. Bylo to jistě kruté, bolestné a smutné. Byli to však muži a rány osudu by jaksi měly padat na ta silnější ramena. Vestonie ztratila otce, odešla do cizí země, získala široké vzdělání, aby potom tvořila krásné básně v tom krutém světě, kterým byla obklopena. Vdala se, porodila sedm dětí, které všechny zemřely a nakonec i ona, zcela vyčerpána, ve svých 31 letech. Není ten náhrobek, s napolo setřelým nápisem, příliš málo pro takovou ženu?
