Na svoji dobu to byla velmi nákladná a impozantní stavba. Kromě vlastního objektu filtrační stanice, strojovny a dalšího technologického zařízení vznikla i administrativní budova pro zaměstnance. Budova byla postavena v neoklasicistním stylu a zdobí ji alegorie českých řek od různých sochařů. Jedná se o Berounku, Vltavu, Vydru, Blanici, Sázavu, Želivku, Lužnici, Nežárku, Otavu a Malši.
Výkon vodárny činil kolem čtyřiceti tisíc kubických metrů vody za jeden den. Po nezbytných procesech jako je filtrování, provzdušňování a dezinfekce byla voda odváděna nejdříve do vodárenského areálu na Zelené lišce v Praze 4 a na Brusce a teprve odtud rozváděna do celé Prahy.
S rostoucím rozvojem města stoupal také počet obyvatel a vodárna byla stále zdokonalována. Už ve 40. letech minulého století byly instalovány rychlofiltry a v 60. letech 19. století druhá filtrační stanice a další technologická budova. Vše probíhalo podle původních návrhů architekta Antonína Engela a Maxmiliána Koschina.
V roce 1992 pak došlo k další výrazné rekonstrukci a modernizaci. To vše za plného provozu.
V roce 1997 zde také vznikla trvalá expozice Muzea pražského vodárenství, která sem byla přemístěna z Národní třídy.
Expozice na ploše o rozloze 800 metrů čtverečních velmi zajímavě mapuje rozvoj vodárenství od 12. století, kdy jsou vidět původní rozvody, přes renesanční období až do 19. století. Zajímavostí je například také vystavená část antického vodovodního potrubí nebo část hradního vodovodu z doby císaře Rudolfa II. Muzeum je volně otevřeno na Světový den vody a na Dny evropského dědictví.
Od roku 2003 slouží Podolská vodárna již pouze jako záložní vodní zdroj pro případ výpadku úpraven vody na Káraném a Želivce. V každém případě se však Praha může právem pyšnit krásnou stavbou, která velmi vkusně zapadá do okolního prostředí.
