Dodnes tu jako pozůstatek osady stojí Podskalské celnice, stavba s pozdně gotickým jádrem vznikla kole roku 1500. Novoměstský znak nad vchodem je ale až z roku 1671. Po roce 1833 zde vznikl hostinec U Koppů, o sto let později koupilo dům Muzeum hl. m. Prahy a v roce 1947 tu vzniklo první muzeum vorařství.
Plavením dřeva se v dávných dobách živili tzv. Podskaláci – lidé, nazývaní podle osady Podskalí. Rázovitá osada vzniklá na pravém břehu Vltavy někdy ve 12. století. Poprvé je uvedena v listině Přemysla Otakara I. roku 1199. Název byl odvoze od skály, na níž byl postaven kostel sv. Kosmy a Damiána, v současnosti se temeni této skály říká Na Slovanech (Emauzy). Když Karel IV. založil Nové Město pražské, ves Podskalí zahrnul do hradeb okolo Nového Města. Podskalí sahalo od Botiče po Štítkovské mlýny (dnes Mánes), dle současných názvů je ohraničeno Myslíkovou ulicí, Karlovým náměstím, Vyšehradskou, ulicí Na Slupi a Vnislavovou.
Podskaláci – lidi od vody – nebyli bohatí, ale velmi zdatní a svérázní. Hlavními zdroji živobytí jim byla voroplavba, prodej dřeva, těžba písku z vltavského dna, v zimě dobývání ledu a provozování kluzišť. Krom toho plavci (voraři), dřevaři, pískaři, ledaři si přivydělávali i převoznictvím a rybolovem. Voroplavba na Vltavě byla provozována již v raném středověku. Jednoznačný písemný doklad o ní, a to již byla v plném rozkvětu, je v privilegiu Jana Lucemburského z roku 1316. Vrcholu dosaáhla v rozmezí let 1890 – 1910. Po dostavění Orlické přehrady roku 1960 pak voroplavba skončila definitivně.
Tři architektonické skvosty u Vltavy
Kdo podlehl naší pozvánce a půjde s Pavlou Lešovskou z Výtoně od staré celnice (sraz v neděli ve 14 hodin) na Veslařský ostrov, nemůže přehlédnout několik pozoruhodných staveb poblíž Vyšehradského tunelu.
Předně je tu kubistická Kovařovicova vila na Rašínově nábřeží z roku 1913. Stavebníkem a stavitelem zároveň byl Bedřich Kovařovic (1857 v Praze – 1940 tamtéž), autorem plánů ale nebyl nikdo menší než průkopník architektonického kubismu Josef Chochol (1880 v Písku – 1956 v Praze). Asketicky vyhlížející muž sám v životě neměl stání a snad obrok se stěhoval. Také rád okázale vystupoval a zase vstupoval do různých uměleckých spolků – a taky sociálně demokratické strany.
V letech 1960–1995 sloužila vila podivínského architekta, jenž nahlas pohrdal svými učiteli, kterými nebyli nikdo menší než Koula, Schulz a Otto Wagner, jako mateřská škola.
Neunikne nám ani modernistický rodinný dům učitele Františka Sequense a jeho ženy Zdeny, který navrhl arch. Otakar Novotný v roce 1912. Původní majitelé prodali dům již v roce 1916 rodině Hanušově, jejíž potomci ji vlastní dodnes. V bočním křídle bylo v minulosti umístěno rehabilitační středisko a jesle.
Secesní vila Na Libušince vznikla v letech 1912-13 podle návrhu architekta Emila Králíčka. Dům ve stylu klasicizující secese má některé kubistické detaily. Stavebníkem byl lékař Vojtěch Mrázek. V zahradě na zdi, která odděluje sousední prostor od známé kubistické vily Josefa Chochola, je drobná fontána. Voda vytéká z chrliče v podobě maskaronu do dvou přepadových nádrží a končí v bazénku pod nimi.
Zajímavé pro historiky architektury je, že autorství Emila Králíčka je v tomto případě stoprocentně jisté, zatímco u jiných jeho staveb (Zlatá husa na Václaváku, Diamant ve Spálené, Krausova vila v Bubenči) díky jeho provázanosti se staviteli Josefem a Matějem Blechou není míra jeho podílu jasná.
Dostat se z/do Podolí dřív nebylo vůbec jednoduché
Když se někdo chtěl vydat z Podskalí do Podolí a do Braníku, nebo obráceně, musel podniknout cestu k Vyšehradské skále různými uličkami, protože nábřeží v dnešní podobě neexistovalo. Okolo skály se musel nechat za příslušný poplatek dopravit převozníkem, který zde měl svůj dům. To mohli dělat pouze pěší. Pro povozy bylo spojení s Podolím a Braníkem možné pouze silnicí vedoucí hlavní Vyšehradskou třídou nahoru do pevnosti a pak za Táborskou bránou se jelo dál do pankráckých polí. Odtud se pokračovalo silně svažitou cestou zpět k říčnímu břehu. Cesta byla přístupna pouze povozům s dobrým potahem.
Tahle situace vadila obchodu, vždyť z periferie se do Prahy dodávaly ryby, zelenina, ovoce, ale taky stavební kámen. Lodní doprava s nutným nakládáním a vykládáním, stejně jako přeprava zboží povozy přes vyšehradskou pevnost, byly velmi zdlouhavé.
Na přelomu 19. a 20. století se tedy ukázalo jako nevyhnutelné prolomit Vyšehradskou skálu tunelem a vybudovat nábřeží pro silniční dopravu i pro pěší. Ražba a stavba tunelu podle projektů Františka Velicha a Viléma Dvořáka probíhala v letech 1902 až 1904. Především z podolské strany byla skála velice tvrdá a podle dostupných údajů z té doby muselo být pro její narušení použito 4000 dynamitových patron. Překážkou stavby, mimo vlastních technických problémů, se také ukázaly být námitky ctitelů historické Prahy, že stavbou tunelu bude narušen pohled na památný Vyšehrad, nakonec byli staromilci uchlácholeni portálem tunelu, upraveným do romantické podoby středověkého cimbuří.
Vyšehradský tunel je dlouhý 34 metrů, je pět metrů vysoký a devět široký. A stejně to nestačí a Praha plánu kolem tunelu vést zavěšenou lávku pro pěší a cyklisty.
O Vyšehradské skále existují mnohá lidová vyprávění a staré pověsti
Pod skálou je hluboká tůň, v té údajně sídlí vyšehradský vodník.
V dobách panování kněžny Libuše prý byla v Čechách hojnost zlata a stříbra, velké kusy ryzích kovů byly přiváženy na Vyšehrad a kněžna je ukládala do hluboké jeskyně ve skále, kde je prý střežil statný lev. Měly být vyzvednuty, až kdyby v České zemi nastaly zlé časy. Nic z toho ovšem stavba tunelu neodhalila, zlé časy přišly bezpočtukrát – a nic.
Stavbě tunelu musel ustoupit i hostinec „U Hejduků“, ve kterém byl v roce 1871 založen staroslavný spolek Vltavan. To dnes připomíná pamětní deska na domě č.p. 405 na Rašínově nábřeží, kterou tam spolek na oslavu 135 let svého trvání nechal umístit.
Podolská vodárna byla svého času největší v republice
V Podolí si všimneme, byť jen letmo, Ústavu pro péči o matku a dítě, chcete-li Podolské porodnice. Ta sídlí v komplexu budov, které byly vystaveny v roce 1914 na popud prof. Rudolfa Jedličky. Budovu navrhl architekt Rudolf Kříženecký. Porodnice tu vznikla až v roce 1925.
Dále cestou potkáme Podolskou vodárnu, asi nejzdařilejších dílo architekta Antonína Engla.
Nová vodárna v Podolí se začala stavět až po vzniku Velké Prahy po 1. světové válce, kdy hlavní město trpělo nedostatkem pitné vody. Známá stavební firma Václav Nekvasil, stavební a.s. vodárnu dokončila v roce 1931. Podolská vodárna patřila k největším v Československu, maximální výkon měla 40 000 kubíků pitné vody denně.
A ještě alespoň pohledem pozdravíme podolskou sokolovnu. Ta byla postavena v letech 1932-33 architektem Jaroslavem Skalickým. Nebudete věřit, ale sokolská jednotka v Podolí má šest stovek členů!
Veslaření a plachtění na Vltavě prý začali jako první provozovat mlynáři
Nedělní vycházku zakončíme na Veslařském ostrově u dřevěné budovy Yacht Klubu. Ten má v Podolí dlouho tradici. Samotný klub byl založen Josefem Rösslerem Ořovským již v roce 1893 jako jeden z prvních veslařských klubů ve střední Evropě.
Říká se, že veslaření a plachtění u nás na Vltavě začali jako první provozovat pražští mlynáři, aby se jejich zboží co nejrychleji dostalo ke svým zákazníkům. Yacht Klub ale tradici podstatně rozšířil a jeho členové nás zastupovali i na mnoha olympijských hrách, namátkou například hned po založení Československé republiky v roce 1918. Budova klubu zde byla postavena v roce 1912 Ferdinandem Šamonilem a dnes je pod památkovou ochranou.
Ostrov je připomínán již roku 1420. Dříve se nazýval Schwarzenberský, neb ti tu zřídili malý vorový přístav a sklad pro dříví vytěžené na Šumavě.
