Michnův letohrádek řečený Amerika
Nejprve zaujme zářící Michnův letohrádek, nazývaný též Amerika. Vlastně je to taková předměstská vila své doby. Přesněji si ji v letech 1717-20 nechal postavit Jan Václav hrabě Michna z Vacínova. A pověřil toho nejpovolanějšího, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Nádvoří a zahrada letohrádku jsou doplněny sochami z dílny slavného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, které pocházejí z období kolem roku 1730.
Po roce 1826 byla ve vile zřízena zahradní restaurace Amerika. Roku 1843 ji koupilo město Praha, od té doby sloužila různým účelům, mimo jiné v ní sídlil chudinský ústav, muzeum školních pomůcek, ve školním roce 1897/98 tu byly třídy dívčího gymnázia Minerva, nakonec se tu usídlila Společnost Antonína Dvořáka, která tu zřídila mistrovo muzeum.
(Sám Dvořák bydlel nedaleko v Žitné ulici č. 14).
Krvavá historka o zednářích a proklatém srdci
Podle pramenů, kterým rádi nasloucháme, se ve vile scházeli svobodní zednáři. Váže se k nim náležitě morbidní historka. To žena jednoho ze zdejších zednářů přišla za velmistrem, protože si přála, aby její muž z řádu byl propuštěn. Velmistr řádu nejprve žádost rázně odmítl, když ale žena neústupně trvala na svém, řekl, že je pouze jediná možnost, jak to udělat, a podal jí velikou knihu, celou černou, v níž bylo na každé straně napsáno jméno jednoho člena a nakresleno srdce.
K tomu jí podal zlatou jehlici a řekl, ať srdce zlatou jehlicí propíchne, nebojí-li se. Žena se nerozmýšlela a nakreslené srdce proklála. V tu chvíli se na papíře objevila kapka krve a v dáli se ozval srdceryvný výkřik. Jaké strašné překvapení pak čekalo nešťastnici, když po návratu domů nalezla svého manžela mrtvého se zlatou jehlicí, kterou papír proklála, v srdci.
Mládí tu prožila Růžena Nasková, laskavá tetička a kvočna
V jednom ze dvou zahradních domků, které přiléhají ke dvoru letohrádku, prožila dětství herečka Růžena Nasková (rozená Nosková), představitelka láskyplných tetiček a dlouholetá členka Národního divadla, spolu se svojí sestrou, spisovatelkou a novinářkou Helenou Malířovou, manželkou Ivana Olbrachta.
Daleko více než přízraky zednářů ji ale zneklidňovali živí lidé v protějším ústavu choromyslných. Z oken Kateřinek často k letohrádku zíraly divé zraky bláznů, u okna – podle literárních vzpomínek herečky – sedávala i krásná dívka s dlouhými černými vlasy, které si přivazovala ke mřížím a zpívala árie z oper – říkali jí Viktorka.
V ústavu v Kateřinkách skončili dva vynikající hudební skladatelé
Ano, přes ulici byl a je blázinec, i když dneska už je to slovo nekorektní a popravdě, v Kateřinské zahradě začnete pochybovat, není-li to obráceně, kde vlastně začíná a kde končí blázinec.
V domě, který zabírá velkou část zahrady, „naposledy vydechl velký duch českého národa Bedřich Smetana“. Tři týdny před smrtí byl přijat na psychiatrickou kliniku v Kateřinkách, kde 12. května 1884 zemřel. Diagnóza: paranoia. Dva dny po smrti byla provedena pitva, jejíž závěry mluvily o progresivní paralýze; lékař však později závěry změnil a přiklonil se k demenci.
Co způsobilo Smetanovi ztrátu sluchu?
I dnešní lékaři myslí, že netrpěl syfilidou, ale infekčním zánětem obličejových kostí, takzvanou osteomyelitidou. Trvá na tom známý stomatochirurg Jiří Ramba, který se dlouhá léta zabýval průzkumem lebek historických osobností, ke konci života se u komponisty údajně rozvinula demence komplikovaná delirii a halucinacemi. Příčinou mohla být nehoda, kdy jej v dětství kopl kůň do hlavy, podle jiné verze si malý Smetana hrál s výbušninou.
Jiní lékaři tvrdí, že Smetanova nemoc vznikla na podkladě pokročilé arteriosklerózy. Smetanova choroba se postupně zhoršovala tak, až přešla k šílenství. „Jak déle než hodinu nepřetržitě pracuji, povstane takové hučení v hlavě, že je to až k zoufání. Můj stav se vůbec zhoršil a jsem také duševně tak sklíčen, že se bojím toho nejhoršího. Mám strach před šílenstvím,“ poznamenal si do svého deníku. Děsivý konec génia.
Podobný osud stihl v Kateřinkách deset let předtím jiného hudebního skladatele, Viléma Blodka, ten tu ovšem pobyl plné čtyři roky.
Štíhlé věži svaté Kateřiny se říká Pražský minaret
Neměli bychom zapomenout vysvětlit, proč se tu říká V Kateřinkách. To od kostela svaté Kateřiny Alexandrijské, dnes je z něj pravoslavný chrám svaté velikomučednice Kateřiny. Kostel byl založen v roce 1355 jako součást kláštera augustiánek císařem Karlem IV. Zasvěcení sv. Kateřině mělo být poděkováním této světici za údajnou záchranu Karlova života v bitvě u San Felice v Itálii roku 1332. V letech 1737–1741 byl kostel okázale přestavěn ve vrcholném baroku, dlouho se mínilo, že F. M. Kaňkou, dnes, že Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem.
Po čtyřech desítkách let byl však celý klášter Josefem II. zrušen a proměněn ve vojenský výchovný ústav, který v roce 1822 vystřídal ústav pro choromyslné. V roce 1841 byl kostel znovu vysvěcen a bohoslužby se zde konaly až do roku 1950, od ledna 2010 zde byl opět obnoven liturgický provoz.
Kříž pražských kostelů
Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV. na Novém Městě pražském, společně tvoří pravidelný kříž. Věže kostelů Panny Marie na Trávníčku (Na Slupi), Apolináře a Kateřiny stojí v jedné linii a mají také stejnou architektonickou charakteristiku. Toto vede k domněnce, že lokace těchto kostelů byla plánována již v původním návrhu města, ačkoliv samotné církevní stavby byly zakládány postupně. Kolmou osu tvoří věže kláštera Na Slovanech a kláštera na Karlově. Kříž staveb ve středověku znamenal zvláštní požehnání městu.
Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře
Poutník ke Karlovu jdoucí nemůže minout Zemskou porodnici. Její výstavba probíhala mezi léty 1865-75, autorem je český architekt a stavitel Josef Hlávka, který se ve svém návrhu řídil moderními lékařskými poznatky i plány významných soudobých evropských porodnic. V průběhu stavby Hlávka částečně ochrnul a stavbu do jejího zdárného konce řídil konzultačně ze svého zámku v Lužanech prostřednictvím stavitele Čeňka Gregora.
Stavba je postavena v severoněmeckém novogotickém slohu z červených cihel a je tvořena šesti pavilony s jedenácti trakty a vnitřním atriem. Nejzajímavější částí budovy je kaple sv. Kříže, umístěná nad vstupním vestibulem v prvním patře.
Příznivce filmu jistě potěšíme připomínkou, že působivé kulisy porodnice účinkovaly v mnoha filmech, kupříkladu Tajemství ocelového města (režie Ludvík Ráža, 1978) s Jaromírem Hanzlíkem a Josefem Vinklářem.
Urologickou kliniku otvíraly hvězdy z Národního
I příznivce moderní architektury lze cestou potěšit, proti porodnici je nápadná budova urologické kliniky. Byla postavena podle projektu architekta Vratislav Růžičky rumunskou firmou Arco a když se v roce 1976 otvírala, slavnostní úvodní řeč pronesl sám Karel Höger a zapěla hvězda Národního Eduard Haken. Dodejme, že zakladatelem a prvním přednostou kliniky byl slánský rodák, profesor Eduard Hradec.
Karlov patří prvnímu římskému císaři
Sobotní výlet končí v Kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově. Je původně gotický, barokně přestavěný a je součástí areálu bývalého kláštera augustiánů.
Kostel založil císař Karel IV., který chtěl pozvednout význam Prahy na úroveň odpovídající hlavnímu městu Římské říše. Odpovídá tomu i značně nezvyklá podoba kostela. Osmiboký půdorys lodi kostela přímo odkazuje na slavný kostel Panny Marie v Cáchách, kde je pohřben sv. Karel Veliký a kde bylo korunováno na třicet králů a tucet královen. Centrální půdorys kostela je pro gotickou architekturu velmi nezvyklý a zřídka používaný.
Výstavba kostela probíhala od roku 1351 a podílela se na ní dvorská stavební huť Matyáše z Arrasu. Kostel vysvětil roku roku 1377 arcibiskup Jan Očko z Vlašimi.
Klenbu měl pomáhat vystavět sám Ďábel
Nejznámější na svatostánku je jeho stávající klenba, která však pochází až z roku 1575, kdy byl kostel znovu zaklenut odvážně řešenou kupolí s podvlečenou sítí gotizujících žeber. Autora smělé stavby přesně neznáme, skoro 23 metry široká klenba bývá připisována Bonifáci Wolmutovi, staviteli letohrádku Hvězda a hradní Míčovny.
Ke stavbě klenby se vztahuje pověst, podle které stavitel klenby uzavřel k její stavbě smlouvu s Ďáblem, aby ji dokončil. Když pak uviděl klenbu, zhrozil se její velikosti. Ve strachu, že se zřítí, podpůrné lešení zapálil a sám se oběsil. (Tady nám Wolmut nesouhlasí – ten si užíval důchodu). Klenba ale vydržela a snad vydrží až do sobotní vycházky.
A komu to všechno ještě nestačilo, může si zajít do policejního muzea, to už ovšem individuálně.
