Spisovatel Adolf Wenig pocházel z učitelské rodiny ze Staňkova u Horšovského Týna, kde jeho otec a předtím i děd působili jako řídící učitelé.
Narodil se 13. srpna 1874 v domku čp. 29, měl tři sourozence, Marii (*1878), Josefa (1885 – 1939 v Praze), později známého malíře, a Růženu (*1887), která se časem provdala za divadelního historika Vojtěcha Kristiána Blahníka.
Po smrti živitele se maminka Marie (1846 – 1917) přestěhovala s dětmi do Prahy ke svému bratrovi Františku Adolfu Šubertovi (1849 v Dobrušce – 1915 v Praze), dramatiku a v ten čas řediteli Národního divadla. Ten měl byt v malostranském domě ve Sněmovní 174/7, proti poslanecké sněmovně.
Bydlel tu také fyzik a rektor pražské techniky Václav Zenger, hudební skladatel A. V. Horák (k jehož operám Babička a Na večer Bílé soboty a melodramatu Nosáček napsal Wenig libreta), později režisér Václav Krška a herec Eduard Cupák.
Asi to nebyl pobyt dlouhý, s koncem srpna 1888 již byla vdova Marie s dětmi policejně hlášena na adrese Václavské náměstí 808/66, s rokem 1894 Krakovská 1339/18, o tři roky později Ječná 529/29, od roku 1899 bydleli opět u bratra.
Adolf Wenig vystudoval nižší střední školu na Smíchově, následně Pražský učitelský ústav a šel učit – nejprve na Žižkov, poté na Vinohrady.
Dne 21. listopadu 1903 se u sv. Vojtěcha oženil s Pavlou (Paulinou) Korbovou (1880 – 1963), dcerou pražského obchodníka. Záhy po sňatku se nastěhovali do vinohradského činžáku Čermákova 1214/5, kde se jim narodil syn a pozdější spisovatel Jan (1905 – 1979 v Praze).
V květnu 1906 si policie zanesla jejich novou adresu – Korunní 11370/71, tady se narodil Adolf mladší (1912 – 1980 v Praze), v dospělosti malíř ve službách Thálie.
Poslední Wenigova adresa byla také vinohradská, Úzká, dnes Bratří Čapků, č. 25, dům od známého architekta Ladislava Machoně z let 1923-24, uhlopříčně proti jeho legendární vile pro braty Čapky.
Literární dílo Adolfa Weniga je rozsáhlé, databáze Národní knihovny eviduje 189 vydaných titulů.
Wenig většinou nevymýšlel nové děje, nýbrž jen obměňoval a doplňoval lidové pohádkové motivy, obdobného rázu jsou i jeho četné sbírky pověstí – asi nejznámější jsou Staré pověsti pražské, vydané Josefem Hokrem v roce 1930 s ilustracemi Mikoláše Alše, a České pověsti, vyšlé u Mazáče v roce 1934 s ilustracemi spisovatelova bratra Josefa Weniga.
Zřetel na výchovu mládeže vedl Weniga k založení umělecko-výchovné knižnice Osení u nakladatele Topiče, mimoto redigoval „Topičův sborník literární a umělecký“ a řadu let řídil i „Topičovy dobré knihy přeložené“.
O dětských knihách psal i do řady různých časopisů, zejména do Národních listů, kde čtenáři čítali po léta o vánocích jeho podrobné knižní přehledy.
Druhá láska Wenigova patřila divadlu, k němuž byl přiveden svým strýcem Šubertem.
Byl po řadu let členem Správního výboru Městských divadel, kde jeho bratr Josef působil jako šéf výpravy, a svou divadelní krev projevil i jako dramatický autor a libretista.
Z jeho péra pochází text k Dvořákově opeře Čert a Káča i texty řady písní a árií (např. z Polské krve Oskara Nedbala).
Jistou pozornost věnoval Wenig i filmu.
Už krátce po první válce odevzdal námět filmu Dáma s růží, jehož hlavní postavu vytvořil Rudolf Deyl st., krátce před smrtí se zúčastnil námětové akce s náčrtem filmu Kouzelník dobrého krále, přičemž vycházel ze své starší knihy Žito čaroděj a jiné povídky o šibalství a kouzlech.
Napsal také slova k některým písním (ne však ústřední) ve filmu Madla zpívá Evropě, který byl natočen podle námětu jeho syna Jana.
Adolf Wenig zemřel 19. března 1940 ve vinohradské nemocnici po krátké srdeční chorobě.
Pohřben byl na hřbitově – jak jinak – vinohradském.
Zdroje: Wikipedie, čtk: Národní listy, 1940, ern: Lidové noviny, 1940
