zavřít mapu
Na severní Floridě ji lidé pozorují čtyřikrát do roka, ale v kanadském Churchillu si ji užijí skoro každou noc. Dobré to mají i na Aljašce, Islandu, v Murmansku. Příležitostně ji vidí Kanaďané na jihu a obyvatelé Spojených států na severu. V Evropě Norové, Finové a Skotové. Unikátní bývá i v Čechách. V různých výškách mívá různé barvy i tvary. V roce 1959 vytvořila na obloze takovou světelnou klenbu, že byla dlouhá 4800 a vysoká 160 kilometrů.
Vědci také zjistili, že v době, kdy se objeví severní záře, která má název Aurora borealis, vznikne zároveň i na jižní polokouli jižní záře, která se jmenuje Aurora australis, a nejen ve stejnou dobu, ale skoro ve stejné intenzitě. Obě záře jsou navíc pohyblivé. Lidé říkají, když ji spatří, že „ tančí“ nebo že „bliká“. Takovou show můžeme vidět ale hlavně za chladných a dlouhých zimních nocí. V roce 2015 byla viditelná polární záře i v Česku na Šluknovsku.
Polární záře vznikají, jak vysvětlují vědci, ve velmi vysokých sférách oblohy a hlavně blízko magnetických pólů. Nejčastěji se světelná klenba vytvoří ve výšce kolem 100 kilometrů a nejvyšší klenba ve výšce 1000 kilometrů. To je pak nejzářivější. V takové výšce atmosféry je vzduch mnohem řidší a toky zemských částic nabitých slunečními kolem sebe lépe proplouvají a mohou své svítivé účinky znásobit. Takovéto show v dávných dobách daly vzniknout mýtickým legendám o obrech.
Polární záře, jak také vědci objasňují, vzniká účinkem bouří na Slunci v jeho takzvané koróně. I když je Slunce od nás vzdálené 150 milionů kilometrů, účinky bouří můžeme pozorovat i u nás. Při bouřích se uvolňuje energie a Slunce ji vyšle v podobě silně nabitých částic slunečního „mraku“ k naší planetě. Sluneční vítr letí skoro rychlostí světla. Sluneční částice se na něm svezou po zemských magnetických silokřivkách a „proplují“ kolem nás do vesmíru. Některé z částic jsou ale naším magnetickým polem uloveny.
Kde jsou magnetické siločáry nejvydatnější, což je v blízkosti zemských pólů, tam se i po spirálách sluneční částice „ohýbají“ k naší atmosféře a jsou polapeny do „sítě“. Zde se srazí se zemskými vzdušnými částicemi a předají jim náboj. Takto vzniká polární záře. Má mnoho podob, připomíná vysokou klenbu, veliké pruhy, spirály, elipsy, vlnovky, záclony, třásně nebo jen tak tančící paprsky. Bývají zelenavé, žlutavé, žlutozelené, červenavé, lila, modravé, bílé. Barví se aktuální koncentrací chemických prvků v atmosféře. Například kyslík zabarví polární záři dozelena a dožluta, dusík domodra nebo dočervena. Monitoring těchto vzdušných show už má dnes své aplikace na mobilech a na internetu na speciálních aurorových webech.
Musí však být splněna ta nejzákladnější podmínka – planeta musí mít atmosféru. Zmíněnou kombinaci magnetického pole i atmosféry mají v naší galaxii jen planety jako je ta naše, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A kde je možné tu krásu lovit? Nejoblíbenějšími místy pro sledování tančící polární záře je Norsko, hlavně laponská oblast. A zde prý její severní část, lokalita Finnmark. Konají se tu proto festivaly, jakým je například i ten s názvem Nothern Lights. Lidé za tímto světelným show jezdí i na Špicberky. Také však do finského Ivala nebo švédského Abiska. Ale i u nás je možné polární záři pozorovat. Není to sice tak často, ale přecejen.
Tak tomu bylo i 17. a 18. března v roce 2015 ve Šluknovské pahorkatině, nad osadou Světlíkem od 19 do 22 hodin a pak znovu kolem půlnoci. Polární záře se z bílého „sloupce“ vybarvila do úžasné „záclony“, do tónů žlutého, oranžového až červeného. Částice vychrlené Sluncem vletěly do magnetosféry už v ranních hodinách, světelnou záři bylo možné pozorovat ve večerních a nočních hodinách. Byli u toho s fotoaparáty a kamerami lovci polárních září a fotografové. Jiří Plekanec večer kolem sedmé až deváté a Ondřej Prosický okolo půlnoci. Vyplatilo se jim předtím sledování aurorálního monitoru na webu. „Kp index byl na osmičce. Není snad nic tak jedinečného než v našich zeměpisných šířkách zažít a vidět něco tak výjimečného jako je polární záře, „ řekl k tomu například fotograf Jiří, který se s velkým zaujetím věnuje fotografování krásné krajiny a přírody a může k tomu využít i mnoho dnešních moderních fototechnických vymožeností.
