Byliny, keře a liány, které rostou pomalu, se zpravidla dožívají vyššího věku než jejich rychle rostoucí příbuzné. Platí to přitom v prostředích tak odlišných, jako je arktická tundra nebo horká polopoušť. K tomuto závěru dospěl mezinárodní výzkumný tým vedený Botanickým ústavem Akademie věd ČR, jehož výsledky publikoval odborný časopis Nature Communications.
Vědci v rámci studie analyzovali letokruhy více než 3100 druhů vytrvalých rostlin. Moderní anatomické metody, podobné těm používaným u stromů, dnes umožňují určovat věk i u bylin. Díky tomu bylo možné poprvé porovnat vztah mezi růstem a dlouhověkostí napříč tak širokým spektrem druhů a klimatických podmínek, od Arktidy přes Himálaj a Alpy až po horké polopouště. Výzkum přitom stojí na databázi budované po dobu třiceti let.
Nejvyšší zaznamenaný věk v celém souboru měla rostlina Dryas integrifolia z arktické tundry, která se dožila 145 let. Její průměrný roční přírůstek přitom dosahoval pouhých přibližně 0,1 milimetru. Naproti tomu nejrychleji rostoucí druh v souboru, Malva moschata s přírůstkem kolem devíti milimetrů ročně, se dožil pouze dvou let.
Jan Binter z Botanického ústavu vysvětluje, proč tento vztah funguje: pomaleji rostoucí druhy mohou více investovat do odolnějších pletiv, vytváření zásob nebo ochranných látek, a díky tomu přežívat po výrazně delší dobu.
Studie zároveň odhalila vazbu mezi rychlostí růstu a teplotou prostředí. V teplejších oblastech převažují rychleji rostoucí druhy, které se zároveň zpravidla dožívají nižšího věku. Podle vědců tak změny rychlosti růstu z velké části vysvětlují, proč se dlouhověkost rostlin liší podél teplotních gradientů.
Z toho plyne přímý důsledek pro probíhající klimatickou změnu. Jiří Doležal z Botanického ústavu upozornil, že pokud oteplování v některých prostředích povede k převaze rychle rostoucích, ale krátkověkých druhů, může se změnit nejen složení rostlinných společenstev, ale také jejich stabilita.
Délka života rostlin navíc přímo ovlivňuje, jak dlouho zůstává uhlík uložený v jejich biomase. Autoři studie proto poukazují na to, že při předpovídání budoucího ukládání uhlíku v suchozemských ekosystémech by měla být dlouhověkost rostlin výrazněji zohledněna. Dosavadní pozornost vědců se přitom soustředila téměř výhradně na stromy, zatímco dlouhověké byliny a keře zůstávaly stranou zájmu.
Zdroj: autorský text / ČTK
