Souhvězdí jsou stará, prastará. Jejich názvy nalezneme i v Bibli, pokud pozorně čteme. Existuje však i jedno relativně nové a v něčem je naprosto unikátní. Bylo pojmenováno po, v té době, ještě žijícím člověku. Není to souhvězdí, které bychom nalezli hned zvečera, a není ničím nápadné. V aglomeracích s mnoha světly nemáme šanci. Musíme daleko za město, nebo na hvězdárnu.
Souhvězdí Štít (latinsky Scutum) nalezneme nedaleko ekliptiky, mezi souhvězdími Střelce a Orla. V srpnu jsou ty nejvýhodnější pozorovací podmínky. Původně se jmenovalo Štít Sobieského, ale astronomům pozdějších časů se zřejmě zdálo příliš dlouhé. Již vám svítá, že? Jan III. Sobieský, polský král, který v roce 1683 rozhodujícím způsobem porazil Turky a zahnal je definitivně od pobořených vídeňských hradeb. Na dvanácté září nepřítel nikdy nezapomněl a přezdívku, Lev z Lechistánu, vyslovovali s nenávistí, strachem i respektem. Narodil se 17. 8. 1629. To ještě netušil, že po šedesáti letech života se jeho jméno dostane na oblohu a on se stane definitivně nesmrtelným.
O to se postaral astronom Johannes Hevelius. Dodnes se vedou dětinské spory, jestli byl polské či německé národnosti. Tehdy, před čtyřmi stoletími tuto otázku nikdo neřešil. Gdaňsk, kde žil, bylo kosmopolitní město, lidé se dokázali domluvit třeba i rukama a nohama a pokud se setkali v krčmě, žádné odlišnosti nebyly důležité. Ví se jen to, že byl poddaným polského krále, ale jako univerzitní vědec, městský radní a bohatý majitel pivovaru, nepotřeboval šplhat u vrchnosti, aby si získal její přízeň.
Budoucí polský král Sobieský byl teprve na samém prahu dospělosti, když Hevelius vydal v roce 1647 svoji práci Selenographia, kde popsal vše, co bylo tehdejšími prostředky možné poznat na povrchu naší přirozené družice. Jeho atlas Měsíce byl základní učebnicí ještě hluboko v devatenáctém století.
Ještěrka, Malý lev, Sextant, Honicí psi, Rys, Lištička, Štít Sobieského. Všechna tato souhvězdí můžeme vidět, všechna jsou v astronomických atlasech a všechna na počátku prošla Heveliovou myslí. Vtělil je do své práce Firmamentum Sobiescanium, sive Uranographia. Zemřel v roce 1687, s nadějí, že se tato jména objeví na obloze a tak se i stalo.
Všechno souvisí se vším. Až se tedy budete dívat někde v klidu na srpnovou oblohu a hledat toto souhvězdí, zkuste si připomenout astronoma i polského krále. Třeba na louce někde za vesnicí. Možná, že bude svítit Měsíc a silueta vesnického kostelíka bude dobře vidět. Ten pohled není samozřejmosti. Těch několik blikajících hvězdiček je pouze připomínkou, komu polský vědec vyjádřil obyčejnou lidskou vděčnost, za hořící stany s půlměsícem.
