Syndrom otloukánka
Olga Hepnarová se narodila v roce 1951 v dobře situované rodině – matka se živila jako zubní lékařka a otec jako bankovní úředník. Rodinná atmosféra však nebyla příliš vyvedená. Ve škole se nadprůměrně inteligentní dívka učila dobře, nicméně se spolužáky moc nevycházela. Výsledkem citové deprivace se stal pokus o sebevraždu předávkováním léky ve 13 letech, po kterém strávila rok v psychiatrické léčebně. Ale nešlo o léčení, pobyt v „blázinci“ byl tehdy spíše odplatou, neboť socialistická společnost takto trestala neúspěšné sebevrahy. Již tou dobou se Olga začala cítit jako otloukánek, kterému nikdo nerozumí. Život pro ni představoval jen samé příkoří.
Po základní škole se vyučila v oboru umělecké knihařství a následně vystřídala hned několik zaměstnání, než začala pracovat jako řidička. Zakoupila chatku, kterou si nechala převézt do vsi Oleško, odkud pak do zaměstnání dojížděla. Později ji ale prodala a za utržené peníze si koupila automobil značky Trabant. Olga postupně ztrácela kontakt se svou rodinou, především s otcem a starší sestrou. Neměla žádné přátele, téměř s nikým se nestýkala. Jednou někde dokonce prohlásila, že nejraději na světě má svého trabanta.
Šílený plán šílené ženy
Už v té době plánovala nemocná mladá žena pomstu společnosti za to, kam ji prý dostala. Právo na odvetu zformulovala do věty, že jestliže má společnost právo na to ničit jednotlivce, pak jednotlivec má stejné právo ničit společnost. Zvažovala několik možností. Buď chtěla nechat vykolejit vlak, nebo sehnat samopal a střílet do lidí, třeba na frekventovaném Václavském náměstí. Ale nakonec se rozhodla pro smrticí auto. Pečlivě si vybrala místo, kde nebyl vysoký obrubník a kde se mohla pořádně rozjet. Ještě odeslala dopis do novin, v němž se dopředu přihlásila k činu, který hodlala spáchat. Poté si půjčila nákladní automobil Praga a vyjela vraždit na pražskou třídu Obránců míru (dnes Milady Horákové)…
Po samovolném zastavení vozidla se jí přítomní svědci snažili nejdříve pomoci, neboť se domnívali, že ztratila kontrolu nad automobilem kvůli technické závadě. Hepnarová však zůstala sedět ve voze a okamžitě přiznala, že do lidí najela úmyslně. Podle její pozdější výpovědi dokonce při prvním průjezdu kolem nástupiště svůj hrůzný čin o několik minut odložila. Na zastávce Strossmayerovo náměstí prý zrovna zastavila tramvaj a mnoho lidí nastoupilo, čímž se snížil počet potenciálních obětí. Ona sama zjevně počítala s dopadením. Do auta si dokonce sbalila oblečení a cigarety, aby jí ve vězení nechyběly.
Oprátka pro vražedkyni
Výsledek krvavého masakru byl krutý – 8 mrtvých (3 zemřeli na místě, 3 téhož dne a další 2 na následky zranění později) a 6 těžce zraněných. Hepnarová nedávala znát žádné emoce, ani při zatýkání. Jen dokola opakovala: „Chtěla jsem se pomstít celé společnosti, včetně mé rodiny, protože všichni se ke mně chovají nepřátelsky.“
Za brutální čin bylo třeba exemplární potrestání. Socialistické společnosti se nehodilo, aby byla prohlášena za duševně nemocnou a tím se vyhnula trestu. Proto lékař konstatoval poruchu osobnosti, nicméně vyloučil duševní chorobu (údajně mu k tomu stačil jen dvacetiminutový rozhovor krátce po činu). Soud tak masovou vražedkyni odsoudil k trestu smrti oběšením. Matka Hepnarové ještě podala žádost o prezidentskou milost, ale i tu předseda vlády Štrougal (tehdy zastupující dlouhodobě indisponovaného prezidenta Svobodu) zamítl. Před samotnou exekucí se Hepnarová psychicky zhroutila – prala se s dozorci, a tak ji nakonec museli k šibenici v pankrácké věznici dovléct násilím. V březnu 1975 byla třiadvacetiletá vražedkyně jako vůbec poslední žena v Československu popravena.
Případ Hepnarové ve filmu
V roce 2016 vznikl koprodukční film s názvem Já, Olga Hepnarová, který poměrně věrohodně líčí život psychicky narušené mladé ženy i onu tragickou událost. Snímek získal řadu ocenění, z nichž Českého lva obdržela představitelka hlavní role, polská herečka Michalina Olszańska.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
