Psát tip na výlet v této době? Proč ne. Třást se před televizí strachy, na zdraví nepřidá, a tak každá příležitost zmizet ven, někam do klidu přírody, nebo i do tichých, městských zákoutí je jedině žádoucí. Může se zdát, že to má městský člověk poněkud těžší, ale není to tak úplně pravda. Praha je sice velkoměsto, ale jen na české poměry. Pozor, to zdaleka neznamená na malé poměry. V porovnání se světovými megapolemi, s mnoha miliony obyvatel, je Praha stále ještě klidným místem, s tichými, zadumanými místy, kde můžeme být sami.
Dnešní tip na výlet můžeme začít na konečné tramvají č. 22 nebo č. 25. na Bílé hoře. Letohrádek Hvězda je nedaleko, mohyla na tragickém bojišti pár minut chůze. Národní kulturní památka, kostel Panny Marie Vítězné je však přímo zde. Zeď celého poutního areálu se téměř dotýká tramvajových kolejí.
Původní účel, této později barokní stavby, byl přeci jen trochu jiný, než byla pýcha vítězů. Byl to prostý fakt pohřbu spousty mrtvých vojáků, na obou stranách, které by ani ten nejbarbarštější vítěz nenechal napospas havranům. Na bojišti před čtyřmi sty lety jich jistě nebylo málo. Bohatá hostina na prostřeném stole, vždyť už byl sychravý listopad.
První stavitel prosté kaple je dodnes neznámý. Kaple sloužila k pohřbu ostatků všech vojáků, kupodivu jejich kosti se kvůli rozdílnému názoru na víru mezi sebou nepopraly a ani stavitel nic podobného neřešil.
V roce 1628 byl z iniciativy císaře Ferdinanda II. založen klášter servitů, což je Řád služebníků Mariiných. Stavba však počala brzy váznout, třicetiletá válka byla v plném proudu a peníze se utrácely za žold a střelný prach. Nakonec stavbu poškodili Švédové, a z velkolepého plánu zbyla jenom chátrající kostnice. Tak to zůstalo až do počátku 18. století.
Opuštěné kostnice se ujalo baroko a po více než sedmdesáti letech od posledního řádění Švédů, byla konečně stavba věnovaná Panně Marii Vítězné vysvěcena. Psal se rok 1706. Práce pokračovaly až do roku 1729. Podávali si zde ruce významní umělci. Jan Blažej Santini- Aichel zde také zanechal nesmazatelnou stopu. Od tragické bitvy v té době již uplynulo více než století. Umělci, kteří museli být katolíky, však jistě v té době již nevytvářeli svá díla s dlouhým nosem k poraženým.
Můžeme se procházet nádhernými ambity, shlédnout kopii obrazu, který podle tradice pomohl vítězi, i zapálit svíčku u ekumenického hrobu padlých vojáků. V této době v areálu kostela probíhá výstava věnovaná bitvě, která stála u zrodu této krásné ozdoby Prahy.
