Ještě donedávna jste si podobný výklad mohli přečíst v mnoha učebnicích dějepisu. Seriózních publikací o baroku bylo jako šafránu a rozhodně jste na ně nenarazili ve výlohách obchodů. Zkusme se na baroko podívat bez této zaujatosti. Jistě, už uplynula dosti dlouhá doba, ale setrvačnost v myšlení i vědomostech je jistě značná.
Baroko či přesněji ještě barokní gotika, byla vítaná změna architektury, slohu, vyjádření. Strohá a studená přísnost gotických staveb dostala protiváhu. Pocit nepatrnosti mezi gotickým sloupovím byl vystřídán malebností, krásou, emocemi, zkrátka a dobře, v barokním kostele se věřící cítili být blíže k Bohu. České baroko je specifický pojem. Povězme si nyní pár slov o životě a díle jednoho z těch, kterým baroko učarovalo na celý život. Osud mu vyměřil pouhých 46 let života. Jeho práce však překonává dílo mnoha jiných životů.
Jmenoval se Jan Blažej Santini – Aichel. Byl po dědečkovi italského původu a narodil se 3. 2. 1677 v Praze. Narodil se s těžkou tělesnou vadou, částečně ochrnutý, což mu později zabránilo pracovat v otcově kamenické dílně. Nicméně kameníkem se vyučil a stejně tak studoval architekturu a malířství. Procestoval okolní země, jako Rakousko a Německo a nakonec zakotvil v Římě.
Zde studoval architekturu u italského umělce Francesca Borrominiho. Tento architekt se také výhradně spoléhal na vlastní fantazii a intuici a odvrhl předepsané a zavedené šablony, jako jeho žák později.
Když se v roce 1700 vrátil do Prahy, věděl již naprosto přesně, kudy se jeho práce bude ubírat. Stal se projektantem a realizoval tak svoje představy. Postupně dokončil několik rozpracovaných staveb, které byly přerušeny smrtí dřívějších stavitelů a získal si tak obdiv a respekt. Oslovil svým talentem a schopnostmi i zbraslavského cisterciáckého opata Wolfganga Lechnera, který mu prozíravě svěřil k přestavbě klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Následují další významné zakázky a s nimi i peníze. Santini si kupuje dva domy v dnešní Nerudově ulici a žení se s dcerou svého učitele malířství. Osud k němu jako k člověku nebyl příliš přívětivý. Všichni jeho synové zemřeli ještě v dětském věku. Jako kdyby bylo předurčeno, aby veškeré síly věnoval práci a nikoliv rodině. Po smrti první ženy se ožení ještě jednou, s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic a zařadí se tím mezi nižší českou šlechtu.
Následují desítky a desítky dalších staveb. Plasy, Křtiny, Zelená hora. Není zde prostor je všechny vyjmenovat. Santiniho génius se projevil ve všech z nich. Hluboké znalosti matematiky, kabaly, geometrie, numorologie a křesťanské mystiky dokázaly vytvořit něco, nad čím ještě i dnes stojí člověk v úžasu. Jak to všechno za těch dvacet či kolik let aktivní práce mohl stačit? To je první otázka, kterou si člověk položí, jakmile se seznámí s jeho dílem. Když se sedmého prosince roku 1723 jeho krátký život uzavřel, nemusel se již Santini ničeho bát. Už dávno patřil mezi nesmrtelné. Pohřben byl na dnes již neexistujícím hřbitůvku, u bývalého kostela svatého Jana Křtitele v Oboře, v dnešní Šporkově ulici v Praze.
