Před 190 lety se narodil Quido Mánes, nejmladší ze slavné malířské rodiny

„Vzhled štítarské fary zůstal pravděpodobně týž jako za pobývání Quida Mánesa v zdejší hospodě Josefa Reinische, kde kreslil podle modelů selské typy k svému nejslavnějšímu obrazu Křesťanské cvičení na Domažlicku. Tato žánrová scéna je se vším všudy celá ze Štítar. Jindy zaujal malíře ve Štítarech zcela jiný výjev. Hle, dětská drobotina se rozběhla k potoku a tam si spouští pro vlastní radost vodní mlýnek. Oba tyto obrazy byly svého času velmi známé po celých Čechách zásluhou Krasoumné jednoty, která je vydala v ocelorytině a litografii jako prémie pro své členy.: (Ladislav Stehlík: Země zamyšlená)

Quido Mánes byl český malíř, kreslíř a ilustrátor doby romantismu a realismu.
Narodil se před 190 lety, 17. července 1828, ve starém domě U obecného dvora 7, v místech, která máme spojená s Řásnovkou a Rychlými šípy.
Byl nejmladším ze tří dětí malíře Antonína Mánesa (1784 v Praze – 1843 tamtéž)
a jeho ženy Magdalény, sourozenci mu byli bratr Josef (1820 v Praze – 1871 tamtéž) a sestra Amalie (1817 v Praze – 1883 tamtéž).

Na akademii přišel, když mu bylo deset

Co vzal do ruky tužku, jevil se jako zázračné dítě.
Díky otci a strýci Václavovi (1793 v Praze – 1858 tamtéž) směl již od deseti let studoval na pražské Akademii u jejího prvního českého ředitele Františka Tkadlíka (1786 v Praze na Malé Straně – 1840 v Praze) a Christiana Rubena (1805, Trevír, Německo – 1875, Inzersdorf, Rakousko).
Zprvu maloval téměř výhradně koně a vojáky, jeho obraz Ubytování, s úspěchem vystavený, když mu bylo osmnáct, kupil osobně hrabě Clam-Gallas.
Později se mladý umělec odvážil na bitevní a historické scény, také – pod vlivem bratra – studoval lidové typy pro galerii slovanských krojů.
Ale jeho nadání neslo ho jinam, hlavním oborem se mu stala romantická a později naturalistická malba žánrových scén s postavami z městského i vesnického života.
Pitoreskní figurky z městského prostředí dokázal malovat se smyslem pro humor (Spící ponocný, Starý mládenec, Zlatník), věnoval se také karikaturám (Svatolukášská kniha cechu pražských malířů).
Ilustroval několik knížek, nejúspěšnější z nich byly Babička Boženy Němcové (1858) a Cervantesův Don Quijote (1869).

V letech 1870–71 podnikl pozdní studijní cestu k Benjaminu Vautierovi (1829, Morges, Švýcarsko – 1898 v Düsseldorfu) do tohoto německého města.
Pět let trávil léto u rodiny Kotzových z Dobrše a u Wallisů v Kolešovicích. Rodinu Antonína Veitha navštěvoval v Liběchově, a vymaloval skupinovou podobiznu Veithových dětí.
Po smrti svého bratra Josefa žil v Praze se sestrou Amálií jako starý mládenec.
V dvaapadesáti letech, 5. srpna 1880, podlehl srdeční chorobě. Pochován je se svými sourozenci (a Josefovou zapovězenou dcerou Josefínou) na Olšanských hřbitovech.