Setkání ke vzpomínce na noc zmařených nadějí se uskuteční 7. března v 18 hodin na nádraží Bubny v Praze 7. Vystoupí při ní česká sopranistka Irena Troupová s klavírním doprovodem Jana Duška. Orchestr Gymnázia Přírodní škola vzpomene válečné události písněmi dětí z terezínského ghetta a motivy z textů Hanuše Haachenburga (1929 v Praze – 1944 v Osvětimi), vůdčí osobnosti časopisu Vedem, který vydávalo asi sto chlapců v koncentračním táboře. Z té stovky jich přežilo patnáct, mimo jiné i herec Zdeněk Ornest.
Vzpomínkovou akci pořádá Památník šoa Praha a Institut Terezínských skladatelů ve spolupráci s Terezínskou iniciativou a Židovským muzeem v Praze pod záštitou radní pro kulturu hlavního města Prahy Hany Třeštíkové a starosty Prahy 7 Jana Čižinského.
Terezínský rodinný tábor očima Pavla Stránského
„Na způsobu, s nímž s námi zacházeli, bylo několik odlišností od běžného zacházení s nově příchozími vězni. Neprošli jsme obvyklou selekcí, nikdo nebyl poslán okamžitě do plynové komory. Neoholili nám hlavy. Muže i ženy umístili do jednoho tábora, byť do zvláštních mužských a ženských bloků. Děti ponechaly s matkami.
V Terezíně jsme ještě byli pan „tenaten“, paní či slečna „taata“.
Zde jsme se stali čísly vytetovanými na levém předloktí. Čísly jsme se hlásili esesákům a na přání některých z nich jsme byli nuceni připojovat „židovská svině“, nebo „smradlavý žid“. Skutečně jsme byli špinaví a páchli jsme…“ vzpomínal na Terezín spisovatel a překladatel Pavel Stránský v knize Poslové obětí (1999).
„…tábor BIIb byl jedním ze sedmi přidružených táborů asi půldruha kilometru od hlavního tábora v Osvětimi. Říkalo se mu Český rodinný tábor. Šlo o obrovský nacistický humbuk. Měl posloužit jako alibi, když se objevily z právy o organizovaných masových vraždách v Osvětimi. V září roku 1943 dopravili nacisté do tohoto tábora dva transporty z Terezína, v prosinci téhož roku dva další a poté tři v květnu roku 1944. Zářijové transporty byly asi po pěti tisících, květnové čítaly asi sedm tisíc pět set. Každý transport měl zůstat v táboře šest měsíců a pak zemřít v plynových komorách. Zaplynované měli nahradit „čerství“ vězni, aby případná komise Mezinárodního červeného kříže zjistila, že jsou vězni v „dobrém“ stavu.
Každý z nás měl v ústřední kartotéce hlavního tábora osobní kartu s poznámkou Sonderbehandlung – Zvláštní zacházení. Nacisté měli pro všechno krycí názvy. Zvláštní zacházení znamenalo v nacistickém žargonu smrt v plynové komoře. V noci z 8. na 9. března 1944 odvezli nacisté – až na malé výjimky – všechny dosud žijící vězně ze zářijového transportu do plynu – kolem 3800. Byla to největší masová vražda českých židů,“ popsal ve svém díle Pavel Stránský hrůzy holocaustu, největší ostudy lidského plemene v jeho dějinách.
Zdroje: Památník ticha Bubny; Pavel Stránský: Poslové obětí
