„Vy jste vlastně všechno začal, pane kolego Jennere, dokonce čtvrt století před tím, než jsem se narodil,“ osloví Pasteur britského lékaře.
„Přeháníte, milý Pasteure, prvním byla lady Montagu, v roce 1721, jenže její metoda se zaschlým hnisem z pravých neštovic se příliš neosvědčila. Napadlo mě něco jiného, naočkovat nejdříve kravské neštovice a teprve potom ty pravé. Mám to dokonce zapsáno v deníku. Momentík, podívám se. Ano, bylo to čtrnáctého května 1796. Neumíte si představit, jak se mi ulevilo, když se moji pacienti začali uzdravovat. Myslím, že už na žádné zaříkávání neuvěří.“
„Zbytečná skromnost, pane kolego. Váš nápad s kravskými neštovicemi byl opravdu skvělý, však také slovo vakcinace je odvozeno od slova kráva. To já zase experimentoval s usušenou míchou králíků, kteří pošli na vzteklinu.“
„Však Vás také pohřbili s královskými poctami. Zaslouženě. Sto let po mém prvním experimentu. Myslím, že se nám opravdu dařilo. Ty bezesné noci nebyly nadarmo. I Vašemu příteli Yersinovi jsem přál úspěch. Dýmějový mor, díky jeho očkovací látce, přestal být hrozbou. Však ho také ve Vietnamu dodnes uctívají. Ale náš mladý kolega Sabin, se ostýchá. No tak, pane kolego z dvacátého století, pochlubte se. Už tady bylo století osmnácté, devatenácté, ve vašem století už musíte být opět o pořádný kus dál.“
„Jen díky vám pánové, jsme o kus dál. Tenkrát jsem udělal rozumný krok, když jsem se z Bialystoku odstěhoval do Spojených států. Zde přeci jen nebylo tolik předsudků k mému židovskému původu. Moje rozhodnutí věnovat se výzkumu očkovacích látek uspíšila olympiáda v Londýně, v roce 1948. Tenkrát tam zemřela československá gymnastka Eliška Misáková, na dětskou obrnu. Otrlý lékař, zvyklý na tisíce hrozných zranění z nedávné války, zatínal pěsti bezmocí a plakal. Rozhodl jsem se, že si to s touhle hroznou nemocí rozdám a zvítězil jsem. Dokonce k tomu není třeba injekce, ale kávová lžička.
A Československo se mi odvděčilo. V roce 1962 naočkovali mojí vakcínou všechny děti. V průběhu několika dní. Něco naprosto neuvěřitelného. Ale myslím pánové, že bychom se s naším přítelem, lékařem z roku 2019, měli rozloučit a vrátit se do našich časů. Děkujeme za kávu. Přiznám se, že mu závidím. Výzkumné ústavy, se skvělým vybavením, proti našim dřevěným boudám. Vzdělaní pacienti, kteří věří práci imunologů. Šarlatáni, kteří rozhánějí neštovice modlitbami, anebo lektvary, vyrobenými na koleně, nemají šanci, že? Pročpak se šklebíte, pane kolego z roku 2019?“
