Jeho domovem je Kanada a rovněž také Spojené státy americké. Dorůstá délky až devadesát centimetrů a váží obvykle 3,5 až 7 kilogramů, avšak uvádějí se i jedinci s hmotností okolo čtrnácti kilogramů a největší samci mohou vážit až kilogramů osmnáct. V Severní Americe se tak jedná o druhého největšího hlodavce hned po bobru kanadském. Může se dožít až osmnácti let.
Urzoni mají poměrně mohutně stavěné, široké nohy opatřené silnými drápy. Jejich potravou jsou zejména bobule, ořechy, pupeny, květy, výhonky a listy, takže často šplhají ve větvích stromů. Zejména tam pak zcela doceňují svoji výbavu drápů. V létě mohou pojídat i zemědělské plodiny nebo trávu a v zimě si jídelníček zpestřují měkkou kůrou a jehličím. Podle přírodovědců se jedná o poměrně hlučné zvíře, a to zejména na podzim a na začátku zimy, v době páření, kdy kňučí, mručí, houkají a mňoukají. Partneři si nejprve otírají čumáčky o sebe a samec si následně samici označkuje tak, že se postaví na zadní a pomočí ji. Jedná se převážně o noční zvířata.
Díky svému poměrně účinnému obrannému systému se často nestávají potravou predátorů, kteří si případný útok na urzona většinou rychle rozmyslí. Urzoni totiž ve větvích šplhají skutečně neobyčejně obratně a rychle, takže se téměř vzápětí dostávají mimo dosah nebezpečí. Když však možnost úniku nemají, začnou cvakáním zubů vydávat drkotavý zvuk.
Pokud nakonec selže i toto varování, přicházejí na řadu ostny, kterých má urzon na zádech skutečně požehnaně – až třicet tisíc. Jejich hroty při naježení vypadají skutečně hrozivě. V případě reálného nebezpečí urzon navíc začne uvolňovat zapáchající sekret. Pokud selže i tato poslední obrana, urzon do útočníka nacouvá svými naježenými ostny, které obvykle bývají průměrně sedmdesát pět milimetrů dlouhé a dva milimetry silné, na koncích zakončené drobnými zpětnými háčky. Háčky se zachytí v těle nepřítele a posouvají se do něj stále hlouběji. Často tak v těle protivníka způsobují těžký hnisavý zánět a jeho následkem zvíře umírá. Většina šelem jako rysové nebo vlci si je toho vědoma a urzonovi se raději vyhne.
Tato mimořádná urzoní obrana je však dvojsečnou zbraní. Někdy se stává, že urzon, i když je ve větvích stromů skutečně velmi zdatným akrobatem, může ze stromu spadnout a jeho ostny jsou tak osudnými i pro něj samotného…
Od dávných dob pak indiánské ženy používaly urzoní ostny jako materiál na zdobení oděvů a nejrůznějších předmětů, a to zejména na výšivky. Po namočení urzoní ostny zplošťovaly a pak i barvily. Této dekorační technice se říká quillování.
