První, kdo použil teplo elektrického oblouku ke svařování, byl zřejmě Auguste De Meritens roku 1881 ve Francii. První patent na svařování však získal jeho žák, Rus Nikolaj Nikolajevič Benardos, rovněž ve Francii. Šlo o svařování uhlíkovými elektrodami a Benardos zřejmě jako první na světě prakticky dokázal, že tímto způsobem je možné svařovat kovy i pod vodou, tj. bez přístupu kyslíku.
Ještě před koncem 19. století, přesně v roce 1890, C. L. Coffin z Detroitu obdržel první americký patent na svařování elektrickým obloukem za použití kovové elektrody. Jeho princip je jednoduchý. Elektrický proud rozžhavuje kovovou elektrodu, z níž roztavený kov odkapává na místo, které je třeba svařit nebo zacelit a vznikne tak kýžený svar. Práce svářeče se tím výrazně zjednodušila a svar byl výrazně pevnější.
Ruský vynálezce Kulibin, nedoceněný génius. Sestrojil cokoliv, mechanického slona i šlapací tříkolku
Již o dva roky dříve, roku 1888, ale svařování elektrickým obloukem předvedl ruský vynálezce Nikolaj Gavrilovič Slavjanov. Narodil se 5. května 1854 v obci Nikolské u Voroněže. Gymnázium vystudoval ve Voroněži. V letech 1872 až 1877 navštěvoval Petrohradský báňský ústav, který i úspěšně dokončil. V letech 1881 až 1883 působil v Omutinském závodě. Poté se odstěhoval do Permu, kde od prosince 1883 až do své smrti, tj. 17. října 1897, pracoval v Permských zbrojních závodech. Je doložené, že v nich během tří nejplodnějších let provedl více než 1500 rozmanitých prací za použití elektrického svařování a z tohoto období také pochází většina jeho vynálezů.
V roce 1888 Slavjanov předvedl před státní komisí svaření klikové hřídele parního stroje v jedné z dílen Permských zbrojních závodů za použití elektrického oblouku. Jako první při tom použil ke svařování kovovou elektrodu a tavidlo a svůj vynález nazval „elektrickým odléváním kovů“. Pro prokázání praktické použitelnosti navrženého postupu svařil Slavjanov na ukázku osm různých druhů kovů a jejich slitin kovů a slitin – bronz, zvonový bronz, tombak (slitina mědi a zinku), nikl, ocel, litinu, měď a stříbro.
Slavjanova pověst jako všemocného „ranhojiče“ poškozených kovových výrobků se rychle rozšířila, přesto se v Rusku Slavjanov větší podpory tehdejších průmyslníků nedočkal a jeho metoda svařování se používala jen v deseti závodech. Dnes si bez ní nedokážeme kovovýrobu vůbec představit.
