V roce 1634 už byl konflikt v plném proudu, a téměř nikdo již nevěděl, co bylo rozbuškou před šestnácti lety. Vyrostla nová, válečná generace. Na počátku každého konfliktu jsou vždy nějaké ideály, které se postupně zvrhávají v prachsprosté drancování, pálení a zabíjení jen pro ně samé.
Ti, kteří stáli na jeho počátku, již zestárli, nebo zemřeli. Zůstali jen synové a vnuci, se svojí nenávistí, nebo rezignací. Hořící doškové střechy chalup, pobití vesničané, odehnaný dobytek, úroda, která se obrací v prach. Bůh se tehdy jistě divil, kdo všechno se oháněl s jeho jménem na rtech a na korouhvi. Každá armáda měla toho správného boha a toho na opačné straně bylo nutno zničit, zadupat, zašlapat.
Vyrabovat a vypálit vesnici patřilo ke koloritu tehdejších válečných časů. Z vojenského hlediska to nebyl problém. Žoldnéři se aspoň jednou za čas pořádně najedli a ani o zábavu z jiného soudku nebyla nouze. Vojenský život bývá asketický, tak proč si nevzít vše, co život nabízí. Zítra už může být pozdě.
Města už na tom byla přeci jenom o něco lépe. Pokud měla silnou vojenskou posádku a pevné hradby, mohla se postavit na odpor. Někde pomohlo výpalné, které bylo víceméně respektováno. Zdroj příjmů by si nezničil ani ten největší dobyvačný idiot, vždyť se může i několikrát vrátit.
Bohužel, tehdejší město Nymburk nebylo ani jedno, ani druhé. Sedm metrů vysoké, cihlové hradby, které dnes obdivujeme jako velmi zajímavou kuriozitu, ani Labe před hradbami, město neochránily. A hlavně a především, byla to totální apatie a nechuť lidí se jakkoliv angažovat v konfliktu, který naprostá většina nepokládala za svůj. Ochránit vlastní krk a majetek, to byla tehdejší filozofie. Habsburská krutost nebyla ještě zapomenuta a mnoho obyvatel podobný malér císařským nepochybně přálo.
To však ještě netušili, že ti, kteří jim o tři roky dříve měli přinést osvobození z katolického jha, se otočí proti nim. Stejně jako o šest století dříve v nedaleké Libici nad Cidlinou, se i nyní ukryli někteří měšťané se svými rodinami do kostela a stejně tak jim to nebylo nic platné. Sasové se neštítili porušit azyl svatyně, 16. 8. 1634 vtrhli do kostela, který dokonale vyrabovali, a zmasakrovali více než dvě stovky obyvatel Nymburka. Od té doby zůstává tento vchod do kostela trvale uzavřený, jako upomínka na válečné běsnění.
