„Děkuju všem, kteří se zúčastnili dnešního promítání. Děkuji i kinu – paní Kameníkové a panu Velšovi. Děkuji mým německým přítelkyním, které přiletěly třeba až z Hamburku. Děkuji Kazim Öz za krásný film! Děkuji pražským Kurdům, že přišli!“ neskrývala dojetí Kunšteková-Maříková.
Film pojednává o hledání kořenů Newyorčana kurdského původu Janovi, který se v začátku filmu – bez cíle – potlouká nudou New Yorku. Když přiletí jeho vážně nemocná babička Zarife z Turecka, chvíli k ní hledá cestu. Neznal ji, jeho otec, který se kurdskou (a částečně i tureckou) historii snažil vytěsnit, o ničem nemluvil.
Jméno ‚Jan‘ vybrala babička. Je to bolest
Jan studuje hudbu a doslova ho chytí písnička písnička Zer v kurdštině, kterou mu zpívá babička na smrtelné posteli. Babička mu o ní nestačí říct, následně umírá. A tak se Jan vydá do Dersimu v Kurdistánu, kde hledá kořeny písničky Zer i kořeny své. Jak je totiž známo, člověk si různá životní údobí pamatuje i skrze hudbu. v Kurdistánu Janovi plně ožijí oči, které byly v New Yorku prázdné. Nachází kus sebe.
Ještě než babička zemře, prozradí mu, že jméno Jan mu vybrala ona. Na cestách se následně dozví, že Jan znamená v kurdštině bolest. Najde pravdu o genocidě v roce 1938, kdy byly tisíce alevitských Kurdů zmasakrovány tureckou armádou. Jeho babička jako malinká holčička přežila, zbyla jí malá taštička, kterou měla sebou v nemonici a kterou si „bere“ i do rakve. Její rodiče masakr nepřežili, Zerife byla přidělena na převýchovu do rodiny tureckého armádního velitele.
Blízkost Kurdů a Čechů
To Janě Maříkové-Kunštekové, která film prvně viděla v Berlíně, připomnělo poněmčování českých dětí v době druhé světové války i masakr ve vesnici Lejčkov, ležící nedaleko jejího rodného Chýnova v jižních Čechách. „Tam Němci, prchající na konci války před Rudou armádou, pobili čtyřiadvacet obyvatel vesnice, stříleli po všem živém, vypálili vesnici,“ uvedla již dříve pro Náš REGION.
Řekla to i po promítání filmu, který nejen dostala do pražského kina, ale také přeložila titulky, zajistila promítací práva a účast režiséra. Kurdové mají podle jejích slov s Čechy společné to, že také v historii museli bojovat o svou existenci. Film ji zaujal i proto, že – byť na pozadí tragédie – je plný naděje. Lidi v Aeru ji obdarovali dlouhým potleskem.
V Turecku byl film zcenzurován
Režisér Kazim Öz, s kterým byla po promítání beseda, vycházel částečně z vlastních prožitků. Když kdysi točil dokument o vyprázdněných obcích v Dersimu, setkal se s kurdskou písní, kterou zpívala, ale nedozpívala, stará paní. Nikdo mu ji pak nedozpíval. Tak vznikl filmový námět, který je odlišný v tom, že tam píseň nakonec zazní celá. Kunšteková-Maříková se bude snažit dostat film do dalších českých kin. Už 7. května má být promítán v pražské Lucerně.
Zajímavé je, že film na začátku podpořilo turecké ministertvo kultury, nakonec ale turecká moc navrhla obrovskou cenzuru, na kterou režisér nepřistoupil. A tak vyškrtané pasáže promítal v Turecku začerněné a otevřeně je označil jako cenzuru. To se tamním úřadům nelíbilo, a tak byl film promítán jen v okrajových kinech a v zahraničí. Kazim Öz, byť je hodně na cestách, dodnes žije v Istanbulu, kam se vrací, navzdory tomu, že to pro něj přestává být bezpečné.
