Churavějícímu pouličnímu hudebníkovi Šimonu Reichovi ze Starého Města pražského se konečně narodil potomek. Stalo se to dne 27. února 1770 a synek dostal jméno Antonín. Sudičky nad jeho kolébkou prozradily, že dítěti bude souzeno cestovat cizími zeměmi. Už se nevrátí domů stejně jako jeho slavný předchůdce Josef Mysliveček nebo mladší současník Josef Slavík. Budou mu říkat Anton či Antoine – a stane se jednou z nejpozoruhodnějších osobností české i světové hudby.
Toníkův otec brzy zemřel, matka se znovu vdala. Podmínky v otčímově rodině nebyly vlídné a chlapec toužil po hudbě. Nebylo mu ani jedenáct, když utekl k dědečkovi do Klatov. O málo později se uchýlil ke strýčkovi Josefu Rejchovi, violoncellistovi dvorní kapely hraběte z Oettingen-Wallerstein ve švábském Harburgu. Strýc jej adoptoval a začal talentovaného, zvídavého Antonína vzdělávat. V patnácti letech uměl Toník hrát na housle, hoboj, flétnu a klávesové nástroje, krásně zpíval, hovořil německy a francouzsky. Se strýcem Josefem odešel do půvabného, kultivovaného města Bonnu na Rýně. Získali místo v kurfiřtově dvorním orchestru a v orchestru divadelním, Antonín coby houslista a flétnista. Na violu v témže hudebním tělese hrál i mladý Ludwig van Beethoven.
Antonín Rejcha byl evidentně nejen tvůrčí, ale také studijní typ. S kolegou a přítelem Beethovenem se věnoval na bonnské univerzitě matematice a filozofii; také hudbě. Získali nad jiné povolaného učitele, operního skladatele, dirigenta a osvícence Christiana Gottloba Neefeho. Tak se Rejcha seznámil s dílem Johanna Sebastiana Bacha a začal se zajímat rovněž o hudební teorii. Setkal se i s tehdejší hudební legendou Josephem Haydnem, který se později stal jeho tvůrčím rádcem.
Mezitím padla Bastila, ve Francii vypukla revoluce. Válčilo se, nastoupil Napoleon Bonaparte a v r. 1794 obsadil Bonn. Antonín Rejcha našel nové působiště v Hamburku: vyučoval umění harmonie a skladby a hru na klávesové nástroje. Kromě toho se cele ponořil do komponování. Jeho první opera na rytířské téma Godefroi de Monfort byla uvedena na jevišti, u dalších opusů se mu to nepodařilo. Rejchu lákala Paříž, už od středověku uznávaná jako hudební Mekka. Přesunul se do města na Seinou, kde uspěl s orchestrálními skladbami a propadl s operami. Poněkud zklamán tedy zamířil do Vídně, aby se zdokonalil v teorii i praxi.
Za svého žáka jej přijal stárnoucí Haydn (Rejcha mu věnoval jedno ze svých nejlepších děl, 36 klavírních fug), ale také Antonio Salieri, mistr kompozice, a další slavní skladatelé – tehdejší hvězdy, jejichž jména dnes znají jen znalci a amatérští milovníci klasické hudby. Antonínu Rejchovi se dařilo, prosadil se u habsburského dvora. Jeho kompoziční inovace, založené na filozofických a matematických principech, ovlivnily i jiné významné hudebníky, mimo jiné Ludwiga van Beethovena. Rejchovým příznivcem se stal i klavírista a skladatel princ Louis Ferdinand Pruský.
Přesto se neklidný Antonín Rejcha vrátil v r. 1808, krátce před tím, než Haydn zemřel, natrvalo do Paříže. Ani tentokrát se svými operami Cagliostro, Natalie či Sapho neprorazil. Věhlas mu přinesly skladby pro dechové nástroje a také teoretické, vědecky koncipované práce, které začal publikovat už ve Vídni. Psal je v němčině a francouzštině, byly znovu a znovu vydávány a překládány i do jiných jazyků. V mnohém jsou tyto znamenité učebnice pojaty moderně: Umění variace, Praktické příklady: příspěvek k duchovní kultuře skladatelově (s filozofickými poznámkami autora), Učebnice skladby, aneb nauka o praktickém využití harmonie, Nauka o vysokém umění hudební skladby, Nauka o melodii, Umění dramatické kompozice, aneb kompletní nauka o vokální skladbě. Ovlivnily mimo jiné Roberta Schumanna nebo Bedřicha Smetanu.
Rejcha dosáhl štěstí i v osobním životě. Bylo mu téměř padesát, když se v r. 1818 konečně oženil s Virginií Enaustovou, která mu později dala dvě dcery. Potřeboval totiž k sňatku zajištěné postavení a tehdy byl právě jmenován profesorem kontrapunktu na pařížské konzervatoři. Někteří z jeho dřívějších žáků již v této instituci přednášeli. Další vynikající osobnosti hudebního panteonu se staly jeho nynějšími studenty: např. Hector Berlioz, Charles Gounod, Franz Liszt. Přísný, pečlivý, logicky uvažující a důsledný pedagog Rejcha používal pokrokové metody výuky, v níž kladl důraz na tvůrčí volnost a sepětí teorie s praxí.
Jeho žáci jej měli rádi, postoupil na místo ředitele pařížské konzervatoře, Francie mu udělila státní občanství a ocenila Rejchovy zásluhy o hudební kulturu velevýznamným řádem Čestné legie (r. 1831, jinde chybně uvedeno 1835). Splnil se mu, původem Čechovi, sen přemnohých Francouzů: stal se členem Francouzské akademie věd a umění. Nezpychl, zůstal skromný, vyrovnaný, laskavý – o míru v duši a uspořádané mysli vypovídá i jeho poslední portrét. Zemřel dne 28. května 1836 a byl pochován na největším pařížském hřbitově Père-Lachaise. Rejchovy teoretické spisy ovlivnily několik generací hudebních tvůrců i vědců; komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace a dechová kvinteta dokonalých barevných tónů se stále hrají v českých a zahraničních koncertních síních….
