„Když jsme kočičí kavárnu s maminkou zakládaly, každá jsme do toho dala to své. Maminka má doma kočičku a miluje kočky, já jsem zase přes to kafe. Tak jsme si řekly, že to dáme dohromady a otevřeme podnik, kde bude jak káva, tak kočky,“ řekla spolumajitelka Kavárny Kočičí Zuzana Vrbová.
Obě tehdy byly nezaměstnané a hledaly práci, která je bude bavit a naplňovat. Nechaly se také inspirovat konceptem kočičích kaváren v zahraničí, běžné jsou například v Japonsku.
„Chtěly jsme něco podobného zavést i u nás. Naše kavárna byla vůbec první kočičí kavárnou ohlášenou v Česku. Trvalo, než jsme to oběhaly na úřadech a získaly potřebná povolení. Bylo to na rok práce. I když jsme byly první, v závěsu za námi začaly otvírat další kočičí kavárny napříč Českem,“ doplnila spolumajitelka.
Mít v kavárně kočky už je dnes jednodušší, protože úřady vědí, jak na to mají nahlížet. Je to však určitě složitější než obyčejný gastro provoz. Zvířata přichází do kontaktu s jídlem a v kavárně se tak musí dodržovat speciální podmínky, myslí si.
V Kočičí kavárně v Karlíně mají momentálně devět kočiček, ale plánují rozšířit ještě o jednu. „Deset je u nás strop. Jednu kočičku budeme muset měnit, protože už je v důchodovém věku. Starší už pak potřebují jiný režim a klid. Domov jsme daly kočkám z útulku, ze kterého je všech osm koček mimo Matyldy, Mainské dlouhosrsté kočičky. Ta patří vedoucí provozu. Protože byla její majitelka v práci více než doma, kočičku už od koťátka brala sem. Pak už neměla to srdce ji od kolektivu koček oddělit,“ usmála se Zuzka Vrbová.
Kočky v kavárně jsou z útulku
Kočky obývající kavárnu jsou ve skutečnosti nalezenci a mají různé osudy. Jedna z koček byla týraná, druhá se našla na Vysočanské u metra. Některé jsou třeba z útulku, ale jejich maminka byla nalezena v Karlíně. Návštěvníci kavárny si tak mohou nejen pohladit kočky a dát si něco dobrého k snědku, ale mohou i finančně pomoci kočkám v útulku. Když pak někdo zatouží po kočičce, má k dispozici spoustu informací o tom, kam si pro kočku bez domova přijít.
„Je důležité i to, aby člověk k sobě dostal kočičku se správnou povahou. Některá je vhodná k dětem, jiná zase ne. My bereme kočky pouze od útulku Tlapky Mochov a je to proto, že je majitelka všechny dobře zná a může takřka doporučit kočku na míru. I my dáváme dohromady kočky v kavárně podle jejich povah. Nekoukáme na to, jestli je mourovatá, černá nebo bílá, ale hledáme zvířata, u kterých víme, že jim provoz nebude vadit. Je tady hluk, lidé si je chtějí neustále hladit. Vybíráme takové, které to vyhledávají,“ řekla Vrbová.
Boženka krade třpytivé mince, Olda nákupy
V kavárně dochází často k úsměvným historkám týkajících se koček, zejména kočičích dvojčat Oldřicha a Boženy. „Třeba Boženka je straka a krade lidem drobné. Jakmile vidí něco třpytivého jako mince na stole, vezme si to a odnese do své kočičí místnosti, má tam takové místo, kam si to střádá na kupičku. Tam nacházíme drobný, gumičky, sponky z vlasů a tak.
Olda je nenajedený, ten lidem sahá do tašek a vybírá je a vyjídá. Nedávno jsem slyšela smích, když měl pán tašku s nákupem a Olda mu tu tašku čapnul za ucha a snažil se to tahat po kavárně. A snažil se to tahat kočičími dvířky do své místnosti,“ vypráví Vrbová své zážitky.
„Jednou se nám stalo, že Boženka vlezla do kočárku (dnes už nemáme povolený vstup kočárkům, ale tehdy jsme měli) a zachumlala se pod dečku. Paní odcházela s kočárkem, miminko měla na ruce a najednou zacouvala zpátky s kočárkem a divila se, že nám málem odjela s kočkou.“
Bohužel i ke kavárně, která je plná roztomilých zvířat, váží špatné zkušenosti. Zákazníci prý často nevěří, že tam kočky budou. Myslí si, že to spočívá například v dekoracích. Pak přijdou do kavárny, zvolají: „Ježišmarja, kočky!“ a zase odejdou. „Některým lidem nevyhovuje, jak to tady funguje, že kočky mohou vyskočit na stůl nebo jim skočí na klín. Když na to nejsou zvyklí, vyděsí je to,“ dodala spolumajitelka kočičí kavárny.
