Zejména pro mláďata zvířat pak představuje hra nebezpečí, kdy se tak mohou stát snadným cílem predátorů, navíc se i snadno zraní. Kupříkladu mladí kozorožci sibiřští se mohou při poskakování po skalách poměrně snadno zřítit. Přitom ale právě tyto hry zase naopak posilují schopnost zvířat přežít. Příroda dává zřejmě zcela jednoznačně přednost živočichům, kteří si v životě vedou nejzdatněji.
Na základě důkazů zoologa Johna Byerse z Univerzity v Idahu a dalších odborníků si zvířata hrají nejvíce v době, kdy se jejich nervové buňky a nervové systémy vyvíjejí nejrychleji. Hravější jsou prý pak údajně zvířata s delšími cykly dospívání, takže kupříkladu šimpanzi si hrají delší dobu a komplikovaněji než například ježci.
Ovšem jak odlišit skutečný boj od pouhé hry? Zvířata, která si chtějí pouze jen zadovádět, musí dát partnerům jasně na srozuměnou, že se skutečně jedná pouze jen o přátelské pošťuchování. Takové sociální hry se v živočišné říši oznamují nejrůznějšími způsoby. Kupříkladu novozélandští papoušci kea si lehnou na záda, nohama do vzduchu vyhazují malé předměty a vrhají se po nich. Chtějí tak přimět i další papoušky ke hře.
Například opice skáčou „přes kozu“ přes sehnutá záda jedna druhé, vydry milují vytlačovanou a malé hyeny se zase přetlačují. Zajímavá je skutečnost, že hry savců a ptáků jsou si poměrně dost podobné. Kupříkladu datel, papoušek nebo zpěvní ptáci se honí stejně jako myši.
Paralela hrajících si dětí a hravých zvířat se nabízí sama od sebe. Mnohá zvířata při skotačení jsou skutečně jako lidské děti a jejich hry. Nacházejí však zvířata ve hře nějaké uspokojení, nebo se v naprosté většině případů skutečně jedná jen o jakousi životní průpravu? Vědci si v této otázce nejsou tak úplně zcela jisti. Ovšem v případě dětských her se takto ptát nemusíme, zde je to podle hlasitých projevů více než jasné…
